Úvod
Fotografie v tomto článku pocházejí ze dvou cest na Ukrajinu. První z nich byla absolvována v roce 2014, pár měsíců po protestech na Majdanu v Kyjevě a druhá v roce 2019 při návratu přes Černé moře z Gruzie.
Článek vám předkládá střípky z těchto cest a seznamuje vás s vřelostí a pomocí, které se mi dostalo, když jsem byl na jejich území v nesnázích. Každá fotografie obsahuje popisek s trochou informací, co jsme společně prožili a posílá hlubokou duchovní zprávu do vašim myslí a srdcí.
Náhodná setkání
Na první cestě jsem se v hostelu potkal s utečencem z Donbasu, který utekl kvůli válce. Ukázal jsem mu toaletní papír z hlavou Putina. Zlepšilo mu to náladu, smál se. V Kyjevě v hostelu byli ubytováni polští novináři. Jeli do Donbasu. Ve svém pokoji měli neprůstřelnou vestu. Varovali mě před rozpínavostí Ruska.
Rozdílné výklady reality
Tehdy jsem se poprvé setkal s tím, jak jedna a ta samá realita je vykládána různými způsoby. V západních médiích jsem žádné obrazy mrtvých těl rozsekaných na cucky neviděl. Na ruském kanále se chvástali ochranou utlačovaného ruského obyvatelstva ukrajinskou vládou. Na ukrajinských kanálech jsem viděl bezvládná lidská těla a prostřelené hlavy. Mrazilo mě z toho.
Ukrajinci a vztah k Evropské unii
Při první cestě mě zajímalo, jak jsou na tom se vztahem k EU. Celá situace ohledně protestů vznikla kvůli nepodepsání asociační dohody o spolupráci s EU bývalým prezidentem Ukrajiny, Viktorem Janukovyčem. Ten byl ve funkčním období od roku 2010 do roku 2014.
Za dobu strávenou na Ukrajině jsem se dotázal více jak stovky lidí. Drtivá většina mě odpověděla, že chtějí být součástí Evropské unie.
Pohostinnost Ukrajinců
Když jsem požádal někoho o pomoc, pomohli mi. Pamatuji si, že ve chvílích, kdy mi chyběli peníze na jízdenku mi jedna žena v Užhorodu tuto jízdenku zakoupila s zachránila mě. Jiný člověk, muž v autobuse, ve směru jízdy do Čopu k maďarským hranicím se mnou směnil 200 českých korun za hřivny, abych si byl schopen koupit lístek dále.
Ukrajinci, kteří jistě měli spoustu věcí na práci, mi dělali průvodce a průvodkyně. Pomohli mi se dostat do hostelů. Nenechali mě ve štychu.
Když se podívám na fotografie níže, k lidem na těchto fotografiích mě dodnes pojí pouto lásky a vděku. Vděku za to, jak se ke mně lidsky zachovali. Zůstanou v mém srdci navždy.
Co ale jejich životy? Jak jsou na tom dnes? Žijí? Kdo jim pomáhá?
Zachovejme se v těchto okamžicích lidsky k těm, kteří se zachovali lidsky ke mně ve složitých situacích v cizí zemi a umožněme jim zůstat na našem území a pošleme jim zbraně dokud se situace nevyřeší.
