Rozhovor s Vítězslavem Tichým, filmovým sběratelem, nadšencem a pořadatelem filmových festivalů, který vlastní sbírku čítající více než 20 000 filmů. Dozvíte se jaké bylo filmové podnebí před revolucí a jak komunistické komise vybíraly filmy pro promítání a čím to zdůvodňovaly. Rozhovor je prošpikovaný tipy na československé filmy, které vám přijdou vhod. Text vám též odpoví na to, proč plakáty byly v češtině a němčině dávno před 2. světovou válkou.
Tento rok pan Vítězslav Tichý pořádal 5. ročník Bystřického filmového jara, kde byl hostem Jiří Lábus. Proč nepřišlo tolik návštěvníků a z jakých důvodů se s tímto fenoménem dnes setkávají všichni umělci.
Jsem rád, že jste přijal pozvání na rozhovor. Při prvním setkání jste mě oslovil svou příjemností a tím, že jste měl zájem. Filmy mě také dřív zajímaly. Sám jsem měl sbírku, která čítala asi okolo 1000 kusů. Vaše pohledy a názory na film jsou jiné, než jak to vidím já. Tudíž rozhovor může být obohacující pro nás oba.
Jak veliká je vaše sbírka, co všechno obsahuje a jaký pro vás mají tyto věci význam?
Moje sbírka je hodně veliká. V podstatě sbírám všechno, co se týká českého filmu. Mám časopisy od roku 1900. Dále knihy, které jsou staré dobové až do současnosti. Prakticky všechny zvukové filmy mimo 3 filmy a též asi 1/3 němých filmů, které se dochovaly. Ty pořád kompletuji. Vlastním filmovou knihovnu a filmy si mohu kdykoliv připomenout. Poté mám údaje ke všem českým filmům, které byly natočeny. Velice podrobné údaje o všech lidech, kteří do nich zasáhli. Ať už jako režiséři, scenáristi, autoři námětů, herci a kameramani. Též mám kategorii ostatní jako hudební skladatelé atd. To je dohromady více než 50 000 lidí, u nichž mám zpracovanou jejich tvorbu. Mám spousty fotografií a dalšího materiálu. To je tak nějak všechno.
Kolik filmů tady celkem máte?
Bez 300 asi 20 000.
Kolik filmů máte na VHS kazetách?
VHS je zvlášť. Každá VHS byla po 4 hodinách, takže mám asi kolem 3000 VHS. Je na nich okolo 6000 filmů. Pokud se jednalo o celovečerní filmy, ty už mám všechny i na DVD. Věci, které na nich uschovávám jsou spíše dobové dokumenty z počátku 90. let nebo z různých dob, kdy jsem měl možnost je začít nahrávat.
Vím, že jste mi minule ukazoval, že máte zajímavé věci v knihovně. Je tam něco, co můžete vytáhnout?
Myslím, že jsem vám minule ukazoval Katalog světové výstavy Luise Bunuela. Poznal jsem se s autorem této výstavy a dokonce jsem byl u něj v Paříži, několikrát. On mi ho věnoval. To je samozřejmě celkem unikátní záležitost, protože nevím jestli ji tu někdo má mimo mě, ale u nás nikdy nevyšla.
Jednalo se o světovou výstavu k jeho tvorbě, která se konala v pěti městech a to v Paříži, Londýně, Bonnu, Mexiku a nevím teď, které bylo to poslední. Vyšlo to jako katalog s kompletní tvorbou i obrazově doplněnou. Velice vzácná věc.
Podle vašeho výrazu ve tváři vidím, že jste na ni pyšný.
Tak to víte, že jsem. To je opravdu věc, kterou tady asi nikdo nemá.
Jinak mám velice vzácné věci: Filmové hospodářství Jiřího Havelky. A to prakticky kompletně. To jsou statistiky o všech českých filmech.
Uvnitř je zpracován němý film od počátku. Byl to historik a statistik českého filmu. Je tam po dnech, co se dělo v oblasti filmu, veškeré údaje, i o návštěvnosti. Jsou tam též seznamy všech zahraničních filmů, které se hrály v našich kinech. To je také pro mě docela zajímavé.
Ví veřejnost, že toto dílo existuje?
Odborná veřejnost to ví, ale pokud vím, tak ho nemají ani knihovny. Já jsem ho zkompletoval před několika lety téměř. Vycházelo to jako ročenky.
Po roce 1989 jste si koupil svůj první VHS rekordér. Jak dlouho jste na něj šetřil a jak jste se cítil, když jste ho měl?
To je nepopsatelné jak jsem se cítil. Dlouho jsem na něj šetřil. Ještě měsíc předtím, než jsem si ho kupoval jsem netušil, že si ho koupím. To šlo zkrátka všechno strašně rychle, když se najedou po roce 1989 tato možnost objevila.
Znal jsem možná 3 až 4 lidi, kteří ho měli. A to rozhodně nebyli lidé, kteří by ho měli kvůli nějaké kultuře.
(Smích, pozn. red.) Na co se tihle lidé dívali, řekněte.
No v lepším případě to byly vysloveně komerční zahraniční komedie a velice často to bylo porno nebo něco podobného.
Kolik tehdy stál VHS rekordér a jaká to byla značka?
Já jsem si ho dovezl z Rakouska – Elektu. Byla asi o něco levnější, než by byla běžně. Stála mě na naše peníze myslím 8 500 Kč. To samozřejmě nebylo málo v té době. Ta touha byla tak silná, že ani manželka nic nenamítala (smích z obou stran, pozn. red.)
Kolik byl tehdy plat?
Já jsem měl jako ředitel hotelu něco okolo 3000 až 3500 Kč. Určitě ne více.
To bylo tedy hodně.
No bylo. Byl to, nemohu říci celoživotní sen, ale těch pár poslední let. Najednou se objevila ta možnost. U nás nebyly vůbec videorekordéry v té době. To už byl rekordér, na který se mohlo nahrávat. Pokud tady byly, tak to muselo být přes Tuzex. Ještě v té době existovaly bony. Jestli o tom něco víte, slavný film Bony a klid (1987).
Zaprvé bych musel shánět valuty nebo bony. A za druhé to vycházelo daleko dráže. V Rakousku v první vesnici byli nadšení, že tam jezdili Češi jako já a nakupovali. Už nevím, co jsme se tehdy se ženou dohodli, že jsme si tam koupili. Možná to byla automatická pračka. Zkrátka máme tohle a já si koupím tohle.
Aby to bylo ospravedlnitelné.
Tak, tak.
Jak to bylo s kvalitou prázdných VHS kazet, kolik stály a kde jste je nakupoval?
Tady ve Zlíně se vyráběly Emgeton, které byly pravděpodobně méně trvanlivé a kvalitní, aspoň se to říkalo. Ty byly za přijatelnější cenu. Když jsem začal kupovat VHS kazety, stály u nás kolem 300 Kč, značkové. To byly tehdy hrozné peníze.
To byl ten Emgeton?
Ne, Emgeton byl levnější, ale já jsem Emgeton nekupoval. Vím, že jsme byli potom ve Vídni na zájezdu. Tam jsem šel do prodejny, kde měli velmi levné kazety, které vycházely okolo 60 až 70 Kč. Všichni, kdo nabízeli toto zboží všude tvrdili, že to má perfektní barvy a velkou rozlišitelnost. Já to měl z velké části na černobílé filmy. Pokud jste to nechtěl na barevné filmy, úplně to stačilo. Koupil jsem si jich 10 či 15. Bohužel ničily hlavy. Nebyly kvalitní.
Jako z toho Rakouska, že nebyly kvalitní?
Ano, odpovídalo to ceně. Ty byly neznačkové. Dneska víme, že kupovat úplně to nejlevnější co na trhu je není úplně to nejlepší, co můžete udělat. Později mě kamarád z Německa vozil Kodaky. Takové žluté kazety. Za ty jsem platil 100 Kč za jednu. Což mě tehdy už připadalo velmi přijatelné.
Byly kvalitnější než naše Emgeton?
Určitě byly kvalitnější, neboť to byla značka. Malá města jako Bystřice pod Hostýnem tyhle věci neprodávala vůbec. To bych musel do větších měst. Jako proč bych tam jel, když jsem věděl, že to bude ještě o polovinu dražší a aby tam vůbec byly. Bylo pro mě lepší, když mi je vozil kamarád z Německa, kde pracoval.
To bylo kolem stovky. Poté VHS už dolů moc nešly. Nejlevnější co vím, že se tady prodávaly byly německé BASF. Stály okolo 56 Kč, níž to nikdy nešlo.
To už bylo na samém sklonku v době, kdy už existovalo DVD a VHS kazety dožívaly.
Jaký máte názor na dnešní filmovou produkci?
Myslím si, že je to hodně generační záležitost. Dnešní filmy jsou dělané pro jinou generaci, než jsem já. Otázkou je zdali mladí chodí vůbec do kin. Už ani střední generace příliš ne. A lidé, kteří jsou v důchodovém věku se spíše dívají na televizi a do kina příliš nechodí.
Tvorba se tomu přizpůsobuje samozřejmě. Já nechci být nějaký zapšklý a tvrdit jak je všechno špatné i když jak říkám ty filmy už nejsou pro mě, ani tematicky. Myslím si, že se hodně stávají klipovitými. Dnes již klasický příběh najdete v málokterém filmu. Jsou to spíše útržkovité věci. Lidé jsou spíše na hlášky než na nějaký příběh.
Mám pocit, že úroveň, a nejen tedy já, bohužel klesá. Je pravda, že v minulosti se točilo o něco méně, ale kolem 40 se jich za rok natočilo. Je to asi srovnatelné s dnešní dobou. Z toho třeba 4 až 5 filmů nějakým způsobem byly vynikající. Dá se říci, že dnes je situace podobná. Z těch filmů, které se točí je kvalitní zhruba stejné množství. Tři až čtyři filmy za rok patří k něčemu lepšímu.
Když se podíváme na příběhy, přijde vám, že dříve byly více hlubší a dnes se příběhy stávají více plytkými?
U těch špičkových ano. Ono to souvisí s tím, že zkrátka lidé vyžadují zábavu. Nechce se jim moc přemýšlet. Vážné filmy se buď točí velice málo a jsou spíše pro artová kina. I když se točí, tak je kina neberou, protože by na ně skoro nikdo nepřišel. Jiná možnost je, pokud si nechcete někam zajet, vidět je v televizi anebo na různých akcích typu letní filmová škola, kde se k nim dostanete.
Jaké filmy a dokumenty byste doporučil člověku, který má rád myšlenkově hluboké filmy a hledá ve filmech poselství?
Záleží nad tím jestli myslíte filmy nové – současné či starší. Výběr souvisí s mým věkem a jak se tomu dlouho věnuji. Mám k naší kinematografii laskavější vztah, protože ji mám zkrátka rád. To ale neznamená, že jsem nekritický ke spoustě těchto filmů. To byl řekl na úvod.
Daleko nekvalitnější filmy vznikaly v 60. letech, které dodnes jsou celkem uznávané. Vzniklo poměrně dost zajímavých a poměrně nedoceněných filmů již v druhé polovině 50. let. Z klasik bych jmenoval: Škola otců (1957), Vlčí jáma (1957), Tři přání (1958), Touha (1958). Mladým lidem tyto názvy už asi nic neřeknou. Tyto filmy se buď dají najít na různých webech a nebo je uvádí stanice CS films. Promítají filmy i velmi nízké kvality, ale nevyhýbají se téměř ničemu.
Kdybychom měli vybrat ze 60. let byl by to z tehdejší pohledu Až přijde kocour (1963). Z divácky atraktivních Limonádovy Joe (1964). Dodnes určitě velice kvalitní parodie.
Spousty výborných filmů vzniklo v druhé polovině 60. let, ne až na sklonku, jak by se dalo čekat. Ta situace se uvolňovala už od 1. poloviny 60. let. Nová vlna se datuje od roku 1964. Například téměř všechny filmy Karla Kachyni. Noc nevěsty (1967) považuji za jeden z nejlepších českých filmů.
Známý film je Všichni dobří rodáci (1968) od Vojtěcha Jasného. S ním jsem měl tu čest se znát osobně posledních 10 let jeho života. Filmy Jana Kadára a Elmara Klose. Já jsem miloval film Obžalovaný (1964). Dále Smrt si říká Engelchen (1963), což je velice krásný film. Samozřejmě Obchod na korze (1965). Naprosto mě uchvátil a dodnes ho považuji za jeden z nejlepších českých filmů.
Ještě bych vás požádal zdali bychom se mohli posunout až do dnešní doby a do 90. let.
V té době vzniklo ročně 2, 3 až 4 zajímavé filmy. Za 20 let je to 40 titulů. Určitě jsou to klasické komedie, které se vyhýbaly průměru, dodnes hrané. Dejme tomu Jáchyme, hoď ho do stroje! (1974) – začátky Smoljaka a Svěráka. Později samozřejmě Vrchní, prchni! (1980). To jsou určitě nadprůměrné filmy. Jsou to filmy filmy Jiřího Menzla.
Dále filmy Věry Chytilové například Hra o jablko (1976) – naprosto vynikající film či Panelstory aneb Jak se rodí sídliště (1979) – výborný film.
Jak říkám v každém roce se 2 až 3 filmy najdou, které vysoko překračovaly průměr. Když to porovnáme se současnou kinematografií, tak tyhle filmy měly úspěch i na světových festivalech na rozdíl ode dneška, kdy se vůbec nedostáváme ani do těch hlavních soutěží.
Před rokem 1989 jste byl členem (vedoucím) filmového klubu, co bylo jeho náplní? Jací diváci tam chodili. Jak to bylo s promítáním filmů ze západu?
My jsme si nerozdělovali funkce. V podstatě jsme dělali filmový klub dvě s kamarádem Jardou Rozehnalem. Já jsem ho nezakládal. Byl to jeho nápad. Poznali jsme se hned na začátku. Já jsem mu později dělal dramaturga by se dalo říci. Vybíral jsem filmy a dělal jsem k nim úvody, ke všem, 13 let. Nevynechal jsem ani jednou.
Úvody jako…
Ano, před filmem. Byla to povinnost, aby se ty filmy mohly uvádět, tak k nim měl být udělaný lektorský úvod. Na tom jsem pracoval. Samozřejmě zpočátku jsem si všechno vypisoval. Ono to není jednoduché mluvit před lidmi. I když já jsem celkem, díky své profesi (kuchař, číšník, ředitel hotelu a podnikatel v pohostinství, pozn. red.) byl zvyklý se pohybovat v kolektivech lidí a občas k nim mluvit.
Později jsem pochopil, že když člověk má o něčem mluvit a být přesvědčivý, měl by mluvit spatra. Maximálně si udělat pár poznámek, aby něco nezapomněl či nevynechal, ale rozhodně ne to číst slovo od slova. Snažil jsem se velice brzy odbourat tady ty počátky. Tehdy byly filmy v nabídce v katalozích. Myslím, že se jsem na ně minule dívali. Každý rok či dva vycházely katalogy filmových klubů.
Myslíte distribuční katalog?
Ano, tehdy tyto filmy opravdu byly většinou jenom pro kluby. Dávaly tam též filmy, kterým končil monopol. Západní film se koupil na 5 let a hrál se v kinech. Měl nějaký průměrný ohlas a mnoho lidí na něj nepřišlo. Ovšem dané filmy mohly připadat zajímavé celostátní dramaturgii anebo určitým způsobem souzněly s tehdejší ideologií režimu. Z toho důvodu ho nabídly ještě filmovým klubům. Byly to často zajímavé tituly. Samozřejmě složení katalogu bylo na daný rok takové, že byla možnost si vybrat z 30 českých, 20 sovětských a 10 západních filmů.
Měl jste pocit, že komunistický režim se snažil cenzurovat?
Samozřejmě, že to tak určitě bylo. Oni to zdůvodňovali víceméně finančně. Já jsem do toho zas tolik neviděl. Ovšem špičkové filmy byly hodně drahé. Navíc se to muselo kupovat v určitých balíčcích. Abyste se dostal k nějakému filmu, musel jste jich koupit třeba 30. Já jsem v distribuci přímo nikdy nedělal. Existovaly výběrové komise. Těm to bylo ideologicky podřízené. Pokud pouštěli západní filmy, tak to byly často filmy, které byly aspoň 10 let staré. Nebyly to ty nejnovější. Pokud se něco začalo kupovat z novějších filmů, které mohly přilákat diváka, tak se nejdříve hrály v běžných kinech, aby se na nich utržilo.
Zmínil jste běžná kina a filmové kluby. Jaký je/byl mezi nimi rozdíl?
Tehdy mezitím určitý rozdíl byl. Filmové kluby měly výběr ze zvláštních katalogů, která pro běžná kina nebyl. Filmové kluby ve větších městech si mohli též doplnit filmy ze standardních katalogů pro kina, neboť ty z katalogů pro filmové kluby by díky své návštěvnosti obehráli příliš rychle, a nebylo by co hrát.
Chodili do filmových klubů náročnější diváci?
Byli to spíše lidé, kteří měli o film hlubší zájem. Většinou odebírali nějaké tiskoviny a informace o filmech si mohli sami najít.
V minulosti jste pořádal mnoho ročníků Filmového Tesáku. Co pro vás bylo prvním impulzem začít?
Z Filmového Tesáku se stal celkem fenomén, který zatím stále ještě pokračuje a přežívá nějakým způsobem. Začalo to tím, že jsem jezdil na všechny možné filmové akce, pokud jsme se dohodli s manželkou. Samozřejmě nebyla nadšená z toho, že když jsem nebyl v práci, tak jsem ležel v knihách a ještě chtěl někam odjet, když jsem jednou za čas mohl (úsměv na obličejích, pozn. red.) Člověk musel mít rozum a nějak si čas rozdělit pro rodinu trochu.
Začal jsem podnikat a pronajal si rekreační středisko. Nejdříve jsem tam byl chvíli jako zaměstnanec firmy TON. Byla to jejich rekreační chata.
Takže pronajmutí tohoto rekreačního střediska vám dalo možnost pořádat Filmový Tesák?
To ano, ale to mě v té první etapě nenapadlo, protože já jsem dříve na tyto akce jezdil. Dejme tomu 2× až 3× za rok. To byly programovací semináře, kde jsme vybírali filmy na příští sezónu pro kluby nebo měli možnost se s nimi seznámit anebo to byly letní školy a zimní filmové školy. Mimoto bylo ještě pár speciálních seminářů. Měl jsem dohodu s manželkou, že jeden dlouhý a jeden krátký budu ročně absolvovat. O to jsem se poctivě snažil. To jsem dodržoval a občas jsem se snažil i na více, ale většinou mi to neprošlo (smích, pozn. red.) Když jsem přišel na Tesák, zjistil jsem, že v podstatě ty dlouhé jsou pro mě pasé.
Ze kšeftu si nemůžete dovolit odejít. V zimě je lyžařská sezóna a v létě jedno a to samé. Tudíž jsem se nikam nemohl dostat. Jezdil jsem na jediný seminář, kdy jsem si volno udělal a to byl Rychnovský filmový smích. Na něm jsem byl 31×. Později jsem se na něm též podílel. Konal se první víkend v říjnu. To jsem si hlídal, abych měl úplně prázdno anebo mě ve středisku zastupovala žena, případně se švagrovou nebo zkrátka jsem si to zařídil.
Tudíž malé množství času vás donutilo pořádat Filmový Tesák?
Mě by to bývalo ani nenapadlo. Měl jsem kamaráda, který mě přizval a nevím zdali přemlouval, do klubu přátel Jana Wericha. Ten existuje dodnes. Zkrátka mě do toho navařil. Já jsem mu říkal, že jsem Wericha miloval. Vážil jsem si ho, že je to krásné stát se součástí tohoto klubu, ale že já nemám čas na nic. Vstoupit někam do organizace, kde budu jenom formální člen, kde nemám čas celý rok něčeho zúčastnit. To mě připadá nefér i vůči ostatním členům. No, ale přesvědčovali mě, až mě přesvědčili. Zúčastnil jsem se první velmi slavné Werichiády v Praze v 1992, kdy ještě byli živí všichni Werichovi spolupracovníci. Poznal jsem se tam osobně s Járou Kohoutem a se spoustou našich umělců – panem Miroslavem Horníčkem a paní Ljubou Hermanovou.
Bylo to nádherné, ale později už jsem zkrátka z té práce nemohl. Tenhle ten pán, který mě přivedl k Werichovcům se jmenoval Jiří Tibitanzl. Měl divadlo, zájezdovou scénu, pro děti v Havířově a měl koncesi na divadlo.
Já jsem mu řekl: „Hele, stalo se přesně to, co jsem říkal. Já nemůžu nikam jet. Já si zaplatím 150 Kč ročně členské příspěvky, ale je mi hanba, že proto nemohu nic udělat.“
Poté jsem dodal: „Udělejte si u mě nějaké to celostátní shromáždění, co děláte. Já vám na to dám rozumné ceny. A uděláme i nějaký program.“
On poté pronesl: „Co kdybychom udělali filmový festival?“ Na to jsem mu řekl, že by to bylo krásné, ale nechápal jsem jak to chce zařídit s autorskými právy. Odpověděl: „O to se nestarej. Já mám agenturu a my jsme neziskovka. To znamená, že když je to soukromá akce neziskovky do 50 lidí, tak je možné využívat soukromých sbírek.“ A tak vznikl Filmový Tesák.
Potom se udržel 17 let a vůbec nás nenapadlo jaká se tam potom objeví slavná jména. A že by to vůbec bylo možné.
Jaká tam byla atmosféra a co vám nejvíce utkvělo v paměti?
Atmosféra byla ohromná. Dá říci, že jsme tam byli všichni kamarádi. Jezdilo tam mezi 60 až 80 lidmi .Tu 50 jsme trošku překročili. Dnes už to mohu říci (smích, pozn. red.) Tato akce též celá léta nikoho nezajímala. Reklamu jsme na to nedělali a ani nemuseli, protože to byli lidé, kteří se znali.
Bylo to opravdu krásné, přátelské setkání, kde jsem si to mohl finančně dovolit, neboť to všechno bylo v mojí režii jako podnikatele.
Byly tam nějací známí lidé?
Byla tam strašná spousta známých lidí. Ovšem první hosté známí na veřejnosti tolik nebyli. První host byl Jiří Novotný (1936–2018), filmový historik se kterým jsem se znal. Bohužel již nežije. Teď jsem se potkal ve Zlíně (Na 62. Zlín film festivalu, pozn. red.) s jeho bratrem a jeho rodinou a s jeho manželkou. To byl ohromný člověk, vzdělaný. Zachránil plno věcí pro ateliéry, že vůbec mohly přežít tuto dobu. Pokud je toto jméno známé, tak jeho otec byl kameramanem Hanzelky a Zikmunda.
On s nimi byl na jejich cestách?
Jeho tatínek, Jaroslav Novotný (1903–1976). Seznámil mě s panem Zikmundem. Byl to též ohromný člověk. Měl jsem též soukromé filmy pana Zikmunda na těch seminářích.
Druhý ročník byl poměrně známý v odborných kruzích. Pražský sběratel Milan Wolf se kterým jsem se poznal právě v tom Rychnově tak jsem ho pozval k nám. Ten poté jezdil několik let. Následně už víceméně jako host. Už jsem nedělal speciálně program s ním jako když tam byl poprvé.
V třetím roce se nám ozval opravdu gigant našeho umění, Jiří Krejčík (1918–2013). S ním se potkal Jiří Tibitanzl v Uherském Hradišti na letní filmové škole. Řekl mu o tom, co děláme a on odpověděl: „Jo, rád mezi vás přijedu.“ Skutečně přijel. Režíroval filmy jako Vyšší princip (1960) či Božská Ema (1979). Jeden z nejvýznamnějších našich režisérů vůbec všech dob. Znal jsem ho potom až do smrti. Scházeli jsme se. Dožil se 96 let a dnes toto přátelství pokračuje přes jeho syna, který dělá kameramana pro Barrandov a televizi.
Z těch dalších jmen též Antonín Jaroslav Liehm (1924–2020), nedostižná osobnost, literární kritik. Žil ve Francii. V té době se několikrát přijel podívat na Filmový Tesák. Tesák byla díra v lese (smích, pozn. red.) Nic tady. Teď si představte, že k vám přijede světoznámý člověk, který ve světě opravdu něco znamenal a s kdekým se znal.
Četl jsem o něm a překvapilo mě, že má velký odkaz v zahraničí, ale já o něm nevím a nikdy jsem o něm ani neslyšel.
O nás se o něm nemluvilo, protože patřil do skupiny levicových intelektuálů, přestože prosadil český film 60. let ve světě. Tím, že znal jazyky byl pro režim nepostradatelný, neboť takových lidí nebylo moc. On sem přivedl Jean-Paul Sartrera (1905–1980) a plno slavných spisovatelů. Později dělal šéfredaktora Literárních novin, které byly slavné až do jejich zákazu. Po roce 1970, kdy bylo jasné, že u nás nemá šanci, emigroval. Nejprve byl na stáži, pak se pohyboval v Londýně a pár let byl v Americe. Znal se se všemi osobnostmi světové kultury. To bylo neskutečné.
Předal vám to dědictví a tu znalost od ostatních?
Měli jsme možnost se poměrně dost často setkávat. Na F. Tesáku za mnou byl asi 5×. Já jsem pak byl 3× v Paříži na jeho pozvání. On se v 90. letech přestěhoval do Prahy. Poté jsme se několikrát ročně navštěvovali. Besedy s ním byly něco neskutečného. Mám i spousty soukromých nahrávek.
S panem Janem Čulíkem jste spolupracoval na knize Jací jsme, která analyzuje československý film. Jaká byla s panem Čulíkem spolupráce? Jaké názory vás v knize nejvíce zaujaly a proč nakonec spolupráce pana Čulíka s národním filmovým archivem nevyšla?
Netroufal bych si hodnotit zdali vyšla nebo nevyšla. Bylo to trochu na základě různých osobních vztahů a souviselo to s politickými názory pana Čulíka. Seznámil nás pan Liehm. Pan Čulík se mi potom ozval, když psal knihu Jací jsme, že už asi dva roky čeká na některé kopie filmů, které mu byly přislíbeny od Národního filmového archivu (NFA). Od pana Liehma věděl, že já ty filmy mám a tak přijel a viděl je u mě, aby o nich vůbec mohl psát.
Přitom jsme se poznali. On o mě napsal článek do Britských listů tehdy. Samozřejmě velice příznivě. Proč by mi nadával, když jsem mu pomohl (smích, pozn. red.) Nedá se říci, že bychom byli nějací přátelé. Já jsem ho respektoval jako autora v té době. Britské listy mě připadaly celkem zajímavé. Filmové recenze, které od něj vycházely se mi velice líbily. Byl to zkrátka jiný pohled i na ty naše filmy.
Myslíte jako jiný pohled, než to co se říká u nás?
Ano, přesně tak. Pohled zvenku, člověka, který tady nežil. Zkrátka u nás je píseček hrozně malý. Všichni ze všemi se znají. Ovšem nechci tvrdit, že to takhle přežívá ve 100 %. U nás recenze nebo knihy vycházejí skoro jako placená reklama někdy. Nebo naopak je tady zkrátka určitá osobní zášť mezi lidmi. Je jednoduší a zřejmě též populárnější hledat chyby, než pomoci. Myslím si, že kritik by měl umět poradit v čem tedy vidí tu chybu a to si myslím, že tu trochu chybí.
Minule jste mi říkal, že vás na knize Jací jsme zaujali některé názory, můžete mi o nich říci? Co to vlastně říká o nás o Češích?
Zaujalo mě tam spousty názorů a myslím si, že je správné, proč to neukázat třeba i na filmech, které nepatří ke špičce. Pan Čulík měl naprostou pravdu, když napsal, že o české národní povaze se toho nejvíce dozvíme z filmů 60. let o Homolkových nebo Lásky jedné plavovlásky, kde je sžíravá satira. Když se posuneme v čase dopředu tak by to byly filmy kvalitativně jiné úrovně Zdeňka Trošky. Například slavná trilogie, především první dva díly, Slunce, seno, … Nemusí se nám to líbit, můžeme mít všechny možné výhrady, ale o naší povaze je tam spousta pravdy.
Spolupracoval jste s mnoha zajímavými lidmi z filmového průmyslu, jak na vás tito lidé působili? Byly v pohodě nebo nebyli v pohodě?
Naprosto v pohodě. Setkával jsem se z 95 % s lidmi, které jsem obdivoval. Nechtěl jsem si nikdy o nikom dělat nějaké velké iluze. Jsou to lidé jako všichni ostatní. Samozřejmě jsem si jich vážil z profesního hlediska.
Pokud jsem je kontaktoval, což se mi dařilo, tak to byli lidé s kterým jsem stál o to mluvit. Lidé vycítí, že je to upřímné, že vám nejde o to se s nimi někde vyfotografovat nebo o nich něco napsat či z nich vytáhnout nějaké senzace. Že vám vlastně jde jenom o to si nimi popovídat o jejich práci a co se vám na ni líbí. Většina těchto lidí to velice dobře bere, všichni se dá říci. Nikdy jsem se nesetkal s nikým, kdo by byl nějak protivný, kdo se nechtěl bavit.
Máte značnou sbírku filmových plakátů, které jsou vašemu srdci nejbližší?
To souvisí s tím, které filmy jsou mi nejbližší.
K filmům, které jsou pro mě pomyslná špička našeho filmu, a podařilo se mi sehnat plakáty, tak těch si vážím. Nejsem nějaký velký znalec výtvarného umění. Beru to spíše pocitově.
Líbí se mi věci, které třeba veřejně nemusí být tolik uznávané, ale je to můj soukromý názor. Ve filmu samozřejmě v době normalizace působila spousta dost významných umělců, pro které byly plakáty obživou.
Myslíte kreslení plakátů?
Ano. Velice slavná a známá jména, kteří třeba měli znemožněnou jinou práci. Filmový archiv či lidé pohybující se okolo filmů jim nabídli spolupráci. Díky tomu vznikaly nádherné, dodnes uznávané plakáty. Například manželé Vyleťalovi (Josef Vyleťal, Olga Vyleťalová). Pan Josef již nežije, ale s jeho manželkou se znám. Mimochodem jeden z jejich nejcennějších plakátů je k francouzskému filmu Něžná (1969), který se tady prodával už na sklonku 80. let za 500 západních marek.
Jako plakát?!
Byla neskutečná suma. V přepočet na české koruny to byl pětinásobek (smích, pozn. red.)
Kde jste většinou vaše plakáty získal?
Hodně sem jich dostal od známých z kin. Dále od různých, většinou už ne majitelů, ale potomků lidí, jejichž rodiče třeba pracovali v kině nebo se tomu věnovali a měli plno věcí doma a děti už to nezajímalo. Když se dozvěděli o tom, že existuje nějaký šílenec, který to bere (smích, pozn. red.) či se o to zajímal, nabízeli je naprosto nezištně. Byli rádi, že se jich nějakým způsobem zbavili a že je nemuseli dávat do sběru. Nic za to nechtěli většinou.
Všiml jsem si že máte plakáty, které jsou česky i německy. Jsou z 2. světové války? Kde jste se dostal k těmto?
Ty jsou hodně staré. Mám plakáty už od 20. let. Dvojjazyčné existovaly už v 30. letech, před válkou, protože tady žila obrovská německá menšina. Hrálo se často v příhraničních oblastech. Velká část lidí i německy uměla. Určitě během celé války byly německé popisy povinné.
Část z nich jsem jich koupil od pražského sběratele, Milana Wolfa, o kterém jsem mluvil. Tam jsem se s těmito plakáty setkal poprvé. Občas mi dali vědět i mí známí z antikvariátů, že mají něco zajímavého.
V té době plakáty ještě nebyly bůhvíjak žádaný artikl, takže ani nebyly příliš drahé. V dnešní době jsou plakáty ke špičkovým filmům pro mě nezaplatitelné. To už se pohybuje i v desítkách tisíc.
Co se vám líbilo a nelíbilo na letošním ročníku Bystřického filmové jara, který jste pořádal?
Byl to pro mě 5. ročník. Když se za ním dneska ohlédnu, byl snad úspěšný, alespoň z mého pohledu, ale to bych neměl hodnotit já, ale návštěvníci, kteří tam byli.
Podle odezvy od návštěvníků a mám ji poměrně dost, tak jsem se nesetkal s žádným negativním názorem. Hosté, kteří se účastnili tohoto ročníku patří mezi velmi renomované hosty. Od začátku spolupracuji a dělá mi lektora velice známy a oblíbený historik a kritik, Pavel Taussig. Jeden z našich známějších lidí. S ním se znám desítky let. Dá se říci, že je to kamarádský vztah. Účastnil se též další literární historik, Jan Lukeš, který je známý z televize. Například z pořadu Třistatřicettři (1999) s Janem Šmídem. Účastnil se také oscarový kameraman Jaromír Šofr.
Které filmy natáčel?
Mimo dvou, všechny filmy Jiřího Menzla. Pokud mluvíme o oscarovém tak Ostře sledované vlaky (1966) jsou jeho dílem. Točil také s Kachyňou – Ať žije republika (1965) a Věrou Chytilovou (1929-2014) několik filmů. Dá se říci, že pracoval na velké části našich nejúspěšnějších filmů, které se prosadily ve světě. Skutečně obrovská osobnost. Bohužel, tihle lidé jsou trošku bokem. Nejsou tolik známí jako herci. Často ani režiséři nejsou tak známi.
To máte pravdu, musel jsem ty jména hledat.
Hlavní tahák pro návštěvníky byl Jiří Lábus. No a Jan Kačer, který tady již byl potřetí. Je to velice známá osobnost našeho kulturního světa. Takže opravdu si myslím, že se účastnili renomovaná jména. Ani v minulých letech tomu nebylo jinak.
Bystřice jako město o tuto akci má zájem.
A z vašeho pohledu jako pořadatele?
Z mého pohledu je to všechno v pohodě. Nějaké drobnosti se vždycky najdou. Jsem se dnes vrátil ze Zlína. Setkával jsem se tam také s různými zpožděními a technickými problémy. Zkrátka ono to patří všechno k tomu, ale tím to nechci srovnávat. To je obrovská akce oproti nám.
Co mě trochu mrzí, a to je dlouhodobá záležitost, je návštěvnost. V podstatě se dá říci, že po celé dva dny byla návštěvnost kolem 100 osob na všechny programy. Není to zase tak málo v dnešní době. Druhá věc je, že zhruba 40-45 lidí už jezdilo na Filmový Tesák. Tím pádem se Bystřice snížila na polovinu (smích, pozn. red.)
Zkrátka si myslím, že je to škoda. Takovéhle osobnosti přijedou a lidé toho tak málo využijí. Nejde vůbec o mě, říkám ti lidé mě ujišťují, ti umělci, že to tak zkrátka dnes je.
Oni mají takovou zkušenost odjinud, že to tak bývá?
Ano, mají. Znám se se spoustou lidí, kteří organizují semináře a pokud neberete vysloveně komerční tipy umělců, tak se s tím setkáváte běžně. Spíš je problém v tom, že v Bystřici je kino příliš veliké. Má 330 míst. Když tam sedí na besedu 120 lidí, působí to velmi prázdným dojmem (smích, pozn. red.) To je pro mě nepříjemné, když s tím člověkem sedím na jevišti a díváte se do toho poloprázdného hlediště. Je mi to trochu trapné.
Na druhou stranu zase vám nedojde kyslík.
To ne (smích, pozn. red.) To je takové dlouhodobé, ale s tím se setkáváme všude. To bylo v Rychnově, Dobrušce, kde se také podílím. Sem tam jim s něčím pomůžu a jsem tam pravidelným hostem. Bohužel to není v dnešní době ojedinělé.
Jaké další akce máte naplánované?
Po mém odchodu z Tesáku se vlastně Filmový Tesák rozdvojil. O jednu část projevila zájem Bystřice pod Hostýnem a o druhou prezident Zlínského film festivalu, pan Vančura. Pod jeho záštitou se uskutečnily čtyři ročníky ve Vizovicích pod původním názvem v podobném středisku jako na Tesáku.
Aktuálně projednáváme, že by se to přesunulo přímo do Zlína, kde bychom to pořádali přímo v ateliérech na Kudlově ve filmovém muzeu. Jedná se zatím o plán a tudíž nemohu ani domlouvat žádné hosty.
Co si myslíte, že je v životě nejdůležitější?
Neřeknu nic objemného. Asi dvě věci: zdraví a štěstí.
Děkuji za rozhovor. V jeho průběhu jste mi řekl velice zajímavé věci a informace a doufám, že i čtenáři z toho něco budou mít. Děkuji za čas, který jste se mnou strávil.
I já děkuji, že jste si mě všiml.
