Dne 11. 9. 2020 se ve vinárně Na Stopce v Brně konala diskuze s představiteli České pirátské strany. Přítomní piráti po celou dobu diskuze byli Radek Holomčík, který je poslancem Poslanecké sněmovny ČR. Jana Leitnerová, která je vedoucí krajského mediální odboru Jihomoravského kraje. Lukáš Doležal, který je členem mediální odboru Jihomoravského kraje.
V průběhu celé diskuze přicházeli a odcházeli: Marek Lukáš a Markéta Gregorová – poslankyně Evropské parlamentu a PR manažer brněnských pirátů. Z veřejnosti jsem byl přítomen pouze já, což může evokovat apatii lidí k politice a potřeby se dozvědět informace o tom, co se bude dít.
Diskuze je přepsána do první a třetí osoby tak, aby pokaždé nemuselo být dodáno, kdo co pronesl. Text začíná úvodem a dále je rozdělen do několika sekcí, které mají svůj vlastní nadpis.
Sekce reportáže:
- Média a propaganda,
- Zbraně,
- Kdy se člověk stává politikem,
- Sociální politika,
- Samoživitelky a jejich úděl,
- Vnímání diskriminace u nás a v zahraničí,
- Vylidňování venkova a města praskající ve švech,
- Bezdomovci a neziskovky,
- Nesmysl jménem HDP, HDI – index lidského štěstí,
- Čeští politici nemají vizi, Tomáš Baťa ji měl,
- Krize bydlení.
Pan Holomčík je poslancem a má trvalé bydliště ve Strážnici. To mě vede k tomu, jak to funguje s dojížděním do poslanecké sněmovny.
Poslanci, kteří žijí v jiných částech republiky, do Poslanecké sněmovny dojíždějí a mají nějakým způsobem zajištěno ubytování. Sněmovna má ubytovací kapacity. Jsou tam byty pro mimo pražské lidi. Také si může každý sám řešit pronájem bez spoléhání na státní ubytovací kapacity.
Pan Holomčík si objednává ryzlink, kterým nelze nic pokazit, jak dodává.
Vztahy ve sněmovně jsou podobné těm reálným, kdy někdo někoho má rád více, někoho méně. Některé vztahy jsou hrané a některé věci jsou naprosto reálné. Občas přijdou k pultu poslanci hovořit, o někom mluví špatně a pak s ním jdou na pivo. Je dobré vědět, kdo se s kým nemá rád.
Cesta na Tchaj-wan je vnímána jako pokračování agendy minulého předsedy Senátu pana Kubery. Přístup Číny k České republice není dobrý. V minulosti, když nás navštívila Čínská delegace, přivezla lidi, kteří napadali naše občany za to, že projevili názor. Pan Holomčík se hodně zabývá venkovem, zemědělstvím a lesy. Paní Leitnerová se zabývá lidskými právy, porodnictvím a sociálními službami.
Oba dva mají pozadí v marketingu. V politice je marketing důležitý. Pozadí v marketingu je občas překážkou ve smyslu, že se snaží hledat ty správná slova, aby to na voliče působilo lépe. Marketing je vhodný nástroj, jak dostat myšlenky k lidem, ale musí to být v rovnováze a musí tam být kvalitní obsah. Když je kvalitní obsah, marketingu není tolik třeba.
Paní Leitnerová se zabývala krizovou komunikací na sociálních médiích – jak se lidé chovají v diskuzích. Před 5-6 lety to nebylo tak špatné jako dnes. Dnes je komunikace na sociálních sítích vyhrocená. Urážení a nenávistné komentáře se staly běžnou komunikační technikou. Mnoho firem dnes z facebooku odchází anebo si zavřely komentáře právě z tohoto důvodu. Vrací se zpět ke klasickým nástrojům marketingu.
Paní Leitnerová se sklenicí vína.
Co se týká koronavirové krize, ze všech stran se nám dostávají informace o této záležitosti. Některé názory jsou od odborníků, kteří nejsou z oboru, a to může být zavádějící. Jeden z důvodů, proč lidé ve vládě nosí roušky, je aby šli příkladem. Dále také protože si nemůžeme dovolit, aby všichni onemocněli.
Média a propaganda
Média jsou o penězích. Dříve existovala televize, noviny a příchod internetu to narušil. Novináři už nemají možnost dělat výjezdní reportáže. Nebyli se schopni přizpůsobit novému byznys modelu. Problémem dnešních médií je, že ke všemu se má možnost každý vyjádřit a lidé to považují za pravdu. Názor není pravda.
Politici si přizvou odborníky a ti jim dají odborné stanovisko, nicméně objevuje se tu, že odborníci se snaží rozhodovat či se to po nich chce. Někteří členové vlády se po svém rozhodnutí ohánějí tím, že rozhodli odborníci a neberou na sebe zodpovědnost za rozhodnutí. Věci vidíme černobíle, chceme jednu pravdu a jedno řešení. To pochází z doby minulé. Nicméně není to dobře.
V dnešní době jsme si zvykli, že debata je o souboji dvou extrémů, uskutečnitelná věc je ovšem někde uprostřed. Jako příklad můžeme uvést imigrační krizi, kterou byla česká veřejnost zaměstnávána po velmi dlouho dobu i když to není téma relevantní pro náš region. Imigrační krize může být problém, kdyby tu přišlo například 1 milion cizinců, a to i z kulturně podobné země. Na druhou stranu, když tu přišli 10 000 tisíce lidí z Jugoslávie, problémy byly pouze lokální. Okolo 30 000 uprchlíků by Česká republika zvládla. Je ovšem nutné se jim věnovat vzděláním, aby byli správně začleněni do společnosti. Z dlouhodobého hlediska se to vyplatí, neboť tito lidé by začali obsazovat neobsazené pozice. Jako příklad se může uvést, že do dnešní doby zde zůstalo mnoho lidí z Jugoslávie, například vystudovaní doktoři. Díky propagandě a médiím se nicméně česká diskuze dostala do bodu, kdy tu nikoho nechceme. Řešením je ovšem věnovat se těm, kteří tu chtějí zůstat a integrovat se a ti co nechtějí, ať zůstanou v záchytných centrech a po válce se vrátí do své země. Od té doby, co jsme vstoupili do Evropské unie, se politici svá selhání snaží shodit na EU a přitom ani nejsou schopni tam jet a vyjednávat.
Téma George Floyda v České republice nezpůsobilo podobné věci jako na západě.
Kdyby lidé byli zodpovědní za své vlastní volby, daleko méně by podléhali jednostranným a rychlým extrémním volbám. Zodpovědnost se myslí to, že když udělají své vlastní rozhodnutí a dojde k reakci na jejich akci, přijmou to, že oni jsou ti, kdo tuto reakci způsobili.
Občerstvení k vínu.
Zbraně
Aktuálně se řeší evropská zbraňová směrnice. Co se týká nastavení českého zákona ohledně zbraní, je dost přísný na to, aby se ke zbraním normální lidé nedostali a aby se vyfiltrovali ti, kterým zbraně do rukou nepatří. V tomhle ohledu EU směrnice řeší velice titěrné věci (Jako velikost zásobníku, které nejsou přímo relevantní.) I když pan Chovanec toto měl řešit s EU, nechal to ležet ladem 1,5 roku.
Náš přístup je v tomhle zcela v pořádku.
V porovnání s Anglií. Tam není povoleno, aby policisté nosili zbraně i přesto, že se jedná o podstatně nebezpečnější zemi než Česká republika. Policisté nosí pepřové spreje a je zakázáno si pepřový sprej koupit. Dle zákona není možné nosit nůž delší než 7 cm. Místo nože lidé nosí na sebeobranu šroubovák. Americký přístup je opět extrémní, kdy při nákupu v obchodě si společně s jogurtem můžete koupit zbraň.
Kdy se člověk stává politikem
Přítomní odpovídají, buď když je zvolen do Poslanecké sněmovny či když si mentálně uvědomí, že je to jeho poslání. Spousta lidí (aktivisté), kteří se stanou politiky, tuto funkci neumí správně podchytit a zůstávají i po zvolení aktivisté. Mezi tyto lidi patří také lobbisté a prospěcháři. Politika je o službě veřejnosti, aby byla ku prospěchu občanům. Politika je o schopnosti rozhodnout a stát si za svým rozhodnutím, přijmout za něj zodpovědnost a umět svůj názor obhájit.
Sociální politika
Byli na diskuzi politických lídrů stran, kde byli přítomni (Milan Vojta – ANO, Jan Vitula – TOP 09, Marek Šlapal – ČSSD, Jiří Nantl – ODS, Jan Grolich – KDU-ČSL, František Lukl, Lukáš Dubec – Piráti a Miloš Gregor.) Všichni přítomní se shodovali na tom, že je třeba s aktuální situací sociální politiky něco udělat. Zástupcům pirátů se chtělo zvednout a zeptat se jich, proč tedy lžou a předcházející čtyři roky špatnou sociální politiku v Jihomoravském kraji nezměnili. Posledních dvacet let se staví nové domovy důchodců. Směřování k tomu, se starat o starší doma, se nikam neposunulo. Postavit nový domov důchodců a všechny tam nastěhovat je velmi jednoduché, ale drahé. Dobrým směřováním je nechat lidi v domácí péči.
Ke změně od domovů k domácí péči aktuálně není politická vůle. Jeden z důvodů vidí muže okolo 40, 50 a 60, kterých se sociální péče nedotkla, neboť byli vychováváni stylem, že přebalit své dítě je společensky nepřijatelné. K takové transformaci je třeba sociální cítění u politiků a zažití péče o blízké.
Co se týká sociálních jistot v porovnání s Anglií. Člověk, který chce dávky, si obyčejně najme konzultanta, který to na úřadech vyjedná. V České republice stačí zajít na úřad, podat papír a dostat peníze.
Samoživitelky a jejich úděl
Pro samoživitelky může být velmi těžké vyžít ze státního příspěvku. Pokud musí nakupovat umělou výživu, nezbyde jim mnoho. Samoživitelky by chtěly pracovat na částečný úvazek. Problém je v tom, že systém je nastaven tak, že je pro ně výhodnější být na podpoře. Z tohoto pohledu je sociální politika špatně nastavena, lidé by měli být motivováni stát se nezávislými na státním aparátu.
„Kolik potřebuješ pirátů na výměnu jedné žárovky? Ani jednoho všichni jsou v opozici,“ pronáší Marek Lukáš při výměně žárovky.
Dramatická výměna žárovky pirátem.
Vnímání diskriminace u nás a v zahraničí
Když porovnáme českou společnost s anglickou, co se týká rovnoprávnosti, jsme rovnoprávnější než oni. Když se hlásíte o práci v Anglii či USA, ptají se vás, jakého jste vyznání, barvy pleti (Bílý má 3 kategorie a) bílý – Brit, b) bílý – Ir c) bílý – ostatní.)
Odůvodňují to jako podklady, které potřebují k rovnoměrnému zaměstnání jednotlivých etnik. Nicméně jedná se spíše o prostředek pro narušování soukromí. V devadesátých letech se poprvé objevil černoch ve Strážnici a lidé na něj zírali. Může to znít jako pobuřující, ale není to spíše zvědavost lidí nad něčím novým, co upoutalo jejich pozornost? Když se u jednoho z diskutujících doma objevil člověk s dredy, jeho máma z toho byla nervózní, ale následně si na to zvykla.
Co se týká pracovních pohovorů, občas dotazující pokládají diskriminační otázky, které mohou být nevhodné.
K nim patří:
- Zdali žena už měla dítě,
- Jestli člověk kouří či ne,
- Má hypotéku či koupený dům.
Na jednu stranu si člověk řekne, zajímají se o rodinu, zdraví, a zdali mám kde bydlet. Na druhou stranu si člověk může zodpovědět, že je zajímá pouze ekonomický zisk. Do budoucí rodičky budou nuceni investovat a následně odejde. Nechtějí zaměstnat kuřáky, neboť by to ukrajovalo z pracovního času. Když nemá hypotéku, nemohou se zaměstnancem tolik manipulovat, což dává vyšší míru svobody zaměstnanci v neprospěch zaměstnavatele.
Vylidňování venkova a města praskající ve švech
Na venkově je komunitní cítění (blízkost komunity), což znamená, že si lidé vzájemně pomohou. Tímto by se měli inspirovat politici při vytváření legislativy. Paradoxně jedna z diskutujících dodala, že největší blízkost komunity zažila na Cejlu, kde ve 4 ze 6 bytů bydleli Romové.
Na vesnici žila paní, které ostatní pomáhali s nákupem a jiné. V dnešní době jsou problémy v byrokracii, ochraně a bezpečnosti, kdy v minulosti jedna osoba vyzvedla čtyři děti ze školky a nikdo se nad tím nepodivoval. Dnes je potřeba potvrdit u všech čtyř, že ta daná osoba si dítě může vyzvednout. To snižuje chuť a potřebu komunitně pomáhat ostatním. Vnáší to také nedůvěru do vztahů.
Okolnost, která má vliv na komunitní cítění jsou také finance. Čím větší blahobyt, tím nižší potřeba se socializovat a tvořit komunity. Je to způsobeno tím, že pokud lidé nemají dost peněz, jsou přirozeně nuceni si mezi sebou pomáhat a tím tvořit vazby. Když ovšem mají peněz dost, už se zde vytrácí potřeba tvořit komunity, neboť to není nutné k přežití.
Komunita jako taková vyřeší spoustu problémů bez potřeby vynakládat finance, což ve výsledku znamená snížení nákladů pro stát. Neexistence komunity způsobuje sociální problémy, kriminalitu a nedostatek sociálního vyžití.
Na vesnici tyto komunity tvoří společnosti lidí, které jsou součástí hospody, zbrojnice, sokola a kulturních domů.
Ideální by bylo, kdyby se komunitní péče známá z vesnic přenesla do sociálních služeb.
Dnešní společnost razí hodnoty jako materialismus, kapitalismus a vyčíslitelnost, které jsou v rozporu s tím, co člověk k dobrému životu skutečně potřebuje. Ve městech si lidé zvykli vše přepočítávat na peníze a některých případech špatně. Když se diskutují ekonomické dopady různých rozhodnutí, mělo by se vzít v potaz, co to bude znamenat pro krajinu a potažmo lidi a komunity.
Rozdíl mezi pravicovou politikou a levicovou je, že pravicová stojí méně financí, nicméně taková rozhodnutí mohou mít neblahý vliv na kvalitu života lidí. Kvalita života jsou hodnoty, které jsou ekonomicky nevyjádřitelné: štěstí, mít rodinu pohromadě. Další diskutující dodává, že se to nicméně finančně částečně dá vyčíslit a to tím, že člověk, který je šťastný bývá méně nemocný a má větší potřebu se podílet na sociálním životě. To vede k utrácení financí v tomto prostoru.
Bezdomovci a neziskovky
Občas systém nahlíží na bezdomovce jako ztroskotance. Pomoc pro bezdomovce často zajišťují neziskové organizace (Charita je církevní nezisková organizace.) anebo jednotlivci. V Praze Vojtěch Sedláček rozjel zajímavý projekt Nejdřív střecha. Je podnikatel, který část svých výdělků investuje do pomoci bezdomovcům. Dá na 1 až 2 měsíce člověku bez domova byt a pomohou mu sehnat práci. Na druhou stranu darování něčeho zdarma může vést k neúspěšnosti takové projektu. V tomto případě je úspěšnost 70%. 7 z 10 lidí se dostane z bezdomovectví. Lidé do tohoto projektu jsou speciálně vybíráni.
Nesmysl jménem HDP, HDI – index lidského štěstí
HDP je hrubý domácí produkt. Člověk, který ho vymyslel, upozorňoval na to, že by se neměl používat na porovnávání mezi státy, neboť díky různým poměrům mezi výrobním sektorem a službami není porovnatelný. Naopak Bhútán nepoužívá tento údaj, ale využívá index lidského štěstí.
Zvědavý pohled pirátky.
Čeští politici nemají vizi, Tomáš Baťa ji měl
Politika v 21. století se bude velmi odlišovat od toho, co známe ze století 20. Dnešní firmy nic nevrací nazpět lidem. Opakem dnešního přístupu byl Baťa, který své peníze reinvestoval do rozvoje Zlína. Jeden z přítomných dodává, že bylo z toho důvodu, že věděl, že se mu to vyplatí. Problémem dnešní doby je, že jsme se chytli do pasti špatného posuzování reality.
Když Baťa plánoval na 3, až 5 let, měl neustále před sebou vizi, co bude. Dnešní politická garnitura bohužel uvažuje ve volebních obdobích bez řádné vize do budoucnosti. Dle Bati by měla být státní správa předvídatelná a vytvářet stabilní prostředí. Nejenom, že politici se naučili fungovat bez vize, ale naše společnost se naučila toto tolerovat.
Lidé, kteří dnes vládnou po revoluci ucítili příležitost pro sebe (získání moci, peněz a kariéry). Jejich hlavním cílem nebylo pomáhat lidem a společnosti. V dnešní době přichází generace, která tímto způsobem neuvažuje. Příkladem mohou být startupy, které jsou velmi ekologické, zavádějí 4denní pracovní týden, zkrácené úvazky, práci z domu. Jsou tam relax zóny pro odpočinek.
U práce z domu je problém, že ne všichni lidé jsou schopni pracovat z domu. Nicméně v tomto případě je to na dobrovolnosti. Ve výsledku je důležité, aby si člověk mohl vybrat v práci dle své svobodné volby. Pro extroverty je možné chodit pracovat do kaváren.
Dnes existuje mnoho typů úvazků, DPČ, HPP atd. ve kterých je složité se vyznat. Některé formy úvazků mohou být pro firmy finančně zajímavější, nicméně legislativa to neumožňuje. To je věc, kterou by chtěla Česká pirátská strana změnit.
Existují pracovní pozice, kde je nutné být od určitého do určitého času, jako například fabriky. Je pochopitelné, že tam lidé musí být na čas, aby fabrika fungovala. Naopak u kancelářských prací nedává smysl sedět v kanceláři, když není, co na práci. Je logické, aby práce byla měřena od výkonu. Dává to i smysl z důvodu možnosti si vyřídit administrativní úkony ve státní správě (Státní správa kopíruje hodiny, kdy jsou lidé v práci, a tudíž si nemohou nic vyřídit.) Je nutné si na takové věci vzít dovolenou což nedává smysl. Spoustu lidí by uvítali, kdyby bylo možno tyto věci od 17 do 21 vyřizovat online.
Digitalizace státní správy by jistě pomohla lidem. Česká strana pirátská naráží na nepochopení, co to je digitalizace a co to obnáší. Na toto nepochopení narazily u vodního zákona a v zemědělské oblasti (Dnes se u meteorologický stanic stále přepisují údaje rukou na papír či do počítače namísto automatického odečítání z digitálních zařízení.)
Krize bydlení
Vzhledem ke zvyšujícím se nájmům a také rostoucím satelitním městečkům dává práce z domu smysl. Lidé se mohou odstěhovat na venkov, kde budou žít v klidu a budou pracovat z domu. Vylidňování venkova je problém. Mezi důvody, proč se takto děje patří: lidé nemohou najít práci, nejsou stavební pozemky (Strážnice), horší dostupnost školství a jiné. Tyto problémy souvisí s centralizací. Tento problém nemá snadné řešení.
Předpovídá se, že do budoucnosti budou velkoměsta řešit stejný problém jako venkov a to vylidňování, neboť se ukáže, že venkov je lepší místo pro život. To je také spjaté s tím, že tam musí být vybudována dobrá infrastruktura a spojení. Naopak existují lidé, kteří nechtějí, aby tam byla silná infrastruktura z důvodu hluku. Diskutující se občas setkávají s tím, že si lidé stěžují na to, že kohout kokrhá nebo, že kombajn mlátí úrodu.
