„Máte tu záchod?“
„Jsme provozovna pod 10 lidí, záchod mít nemusíme. Zkuste zajít vedle k Pštrosovi…, tam ale vlastně mají teď zavřeno,“ otočil jsem se a pokračoval ve čtení zlínského magazínu o kultuře a soudobých úspěších města Zlína s nepříjemným pocitem v močovém měchýři. Nicméně, jediné nad čím jsem přemýšlel bylo, kde ta paní, která tuto kavárnu vlastní, chodí čůrat. Chodí také k Pštrosovi? Co když Pštros není doma nebo má hlavu v písku a odmítá komunikovat? Když odejde, kdo se stará o kávovar?
Pln otázek bez odpovědí jsem pokračoval dále ve čtení článků, ze kterých šlo cítil odvolávání se na odkaz Tomáše Bati a závan americké kultury v Československu. Sám si dobře pamatuji, že Baťa říkal: „Náš zákazník, náš pán.“ Co to vlastně znamená? Pro mě to znamená, vyjít vstříc hostovi lokálu. Abych odcházel s pocitem, že mám pro majitele aspoň malou hodnotu.
Nové lokály jsou nacpané k prasknutí moderním design nábytkem, cool marketingovými hesly, perfektní kávou a jídlem. Tak si dnes noví majitelé zřejmě představují to: „Náš zákazník, náš pán“. Samozřejmě je neoddiskutovatelné, že tohle vše má vliv na zkušenost hosta.
Pro mě toho heslo má jiný význam a jinou hodnotu. A to vyjít vstříc, udělat něco, co si budu pamatovat jako vstřícné gesto. Gesto s přívlastkem lidskosti a humanismu. Mezi tyto gesta může patřit příjemná konverzace, podání ubrousku a nebo puštění na záchod, i přesto, že zákon říká něco jiného.
Tyto gesta jsou prakticky zdarma a mají takovou sílu. Po takových gestech budu z lokálu odcházet jako pán.
Po vypití kávy jsem zaplatil a zeptal se: „Vy tu jako záchod vůbec nemáte?“ „Máme, ale pro personální použití.“
Neodešel jsem jako pán, ale ze zjištěním, že nejsem osoba (person – anglicky, pozn. aut.), protože osobní záchod pro mě nebyl určen.
