DJ Ventolin, vlastním jménem David Doubek, je tvůrce elektronické hudby. Zároveň vystudoval učitelství a kulturní antropologii a učí na Univerzitě Karlově. Dne 1. 7. 2022 zavítal do Olomouce (zde je reportáž z akce). V rozhovoru se dozvíte krátce o jeho tvorbě a jaké myšlenky jsou za jeho skladbami. Zároveň se dozvíte k čemu slouží média a z čeho jsou živi. Covid vs návštěvnost akcí a též o tom, proč od studentů občas slýcháváme: „Učitelé jsou idioti,“ a od učitelů někdy slýcháváme: „Žáci jsou nevychovaní smradi.“
Díky, že jste přijal mé pozvání na pohovor. Pardon, rozhovor. Na vašich videoklipech mě zaujalo, jak tam třeba jíte řízek, že taková je realita. Nicméně dnešní média se snaží zobrazovat úplnou fikci. Právě proto mi to přišlo hodně autentické, že tak vypadá skutečný život.
Všichni zobrazují jenom fikci.
Proč si myslíte, že to tak je?
Protože lidé si rádi vymýšlejí.
Nosíte ho stále na koncerty (ukazuji Ventolin, lék, pozn. red.)?
Tohle ne, ale něco jiného. Už ho moc nepoužívám. Používám nějaký jiný přípravek. Nicméně musím tyto přípravy používat. Jsem alergický astmatik. Trápí mě pyly.
Poslech skladby Supersonik mě vedl k myšlence, že jste tím chtěl vyjádřit současnou přebujelost osobního marketingu na sociálních sítích. Jsou vaše skladby založeny na tom, že chcete vyjádřit hlubší myšlenky a upozornit na to společnost?
Jak kdy. Někdy jsou více analytické jako tato skladba, která je o tomhle tématu. Někdy je to více osobní. To je také hlubší myšlenka. Někdy jsou to prostě blbosti, které mě jen tak napadnou, ale baví mě. Tudíž se to pohybuje mezi úplnými blbostmi až po pokusy vyjádření nějakých myšlenek.
Vaše skladba Mech a Disco Science ukazuje jak skutečně vypadá realita všedního dne. Jak je to s a autenticitou a všedností v soudobé hudební tvorbě?
To já asi neumí říci. Pro mě je to důležité. Myslím si, že lidé to vyhledávají, tu bezprostřednost. Existuje více forem, jak takovou věc vyjádřit nebo udělat. Lidé vyhledávají různé věci. Já to dělám tak, jak to cítím. Na někoho to působí a jiní lidé to zase dělají jinak.
V dokumentu o Vás jste pronesl: „Rozpaky jsou dobrá energie, kterou lze využití pro performace, aby z toho vyšlo něco hodně neobvyklého.“ Jak se trapné momenty dají využít pozitivně v každodenních situacích, aby v nich člověk nezamrzl?
To je zajímavá otázka. Myslím si, že je to vždycky otázka určité odvahy. Nevyplašit se prostě. Rozpaky jsou dobré v tom, že člověk získá určitý nadhled nad sebou nebo nad svými problémy a situacemi do kterých se dostává. Je to takové cvičení, myslím to hledání nadhledu.
Jak by měl člověk bojovat s vnitřním pocitem svírání a strachu něco udělat?
Musí se to zkusit. Je to též otázka citu a odhadu pro situaci – co to snese. Někdy má člověk větší strach, než je na místě. Neumí odhadnout situaci a druhým lidem řádně nerozumí. Nevidí jim do hlavy a tím pádem může mít větší strach z nějakých věcí, než těm věcem odpovídá. Myslím, že se to musí zkoušet a člověk se musí poučit z toho co nevyšlo.
Jak vzniká strach u lidí?
Vzniká z očekávání. To, že nikdo nechce zklamat v tom jak vypadá anebo jak si představuje, že by měl vypadat. Je to podobný strach jako z toho se znemožnit v tom, jak se člověk vidí, že by měl vypadat v očích lidí, se kterými se zrovna baví.
Ve vaší hudbě je určitá živost a emoce vzbuzující melodie, které pobízejí k tanci a uvolnění. Co člověk potřebuje, aby též mohl dosáhnout ve svém oboru, toho, čeho si daný obor žádá?
Musí to pořád nějak zkoušet, žádná jiná cesta není. Pokud ho něco zajímá a baví, musí to vytrvale dělat, tak dlouho dokud se mu to nepovede.
Myslíte, že lidé mají dost vytrvalosti, či jak jsme na tom v Česku? Jaké faktory to ovlivňují?
To neumím takhle říci. Moje zkušenost jako hudebníka je, že vytrvalost je největší problém. S mnoha lidmi se kterými jsem pracoval a spolupracoval, to nakonec často selhalo a pohořelo na vytrvalosti.
Cítím z vás autenticitu a to mě dodává pocit, že žiji v reálném světě. Jak vysvětlíte to, že dnes je to, co mainstreamová média denně chrlí pravým opakem skutečnosti?
Já si neumím říci, že by to tak bylo. Ono jako, co jsou to mainstreamová média? Třeba aktualne.cz?
Například Lidové noviny či Mladá fronta Dnes.
Lidové noviny a Mladá fronta Dnes jsou Babišovy média, které prostě produkují, co je zrovna potřeba.
K čemu slouží tedy?
Slouží ke komunikaci. Lidé tam píši o různých věcech, které je zajímají nebo jim připadají zajímavé či důležité, ale zároveň jsou limitované délkou článku a editorskou prací. Jsou limitovaní, tím co se zrovna předpokládá, že by lidi mohlo zajímat nebo co by se mohlo číst. Jsou samozřejmě limitováni penězi, které jim neustále ubývají, protože ubývají inzerenti. Média žijí z reklamy, kterou prodají. Myslím, že je to trochu složitá věc s mainstreamovými médii.
Mainstream je vlastně dobrá věc. Je to ten společný proud, kde se lidé mohou nějak potkat. Já s maintreamem nemám problém. Myslím si, že je fajn, když každá společnost má pořádný mainstream, protože pak má něco, co je nejlepší. To je to hlavní a díky tomu to společnost drží pohromadě.
Když je to moc rozstřelené do extrémů, tak se to pak rozpadá. A to není pro nikoho dobré.
Když někdy čtu, co je v novinách, tak mě to posadí na prdel, co jsou tam za žvásty.
To se stává. Samozřejmě když jsou to žvásty, tak je to možná věc toho, že ten člověk tomu třeba nedal dost práce. Anebo to může být váš subjektivní názor.
Tomu věřím. Jak politická reprezentace reflektuje názory celé společnosti. Myslíte si, že to, co se píše v médiích stejným způsobem poměrově reflektuje názory společnosti?
Někdy jo, někdy ne. Záleží na tom jaké části společnosti. Ani to tak nemůže fungovat. To je složitý organismus – společnost. Média jsou jenom maličká část celku. Média vyjadřují poměrně přesně názor určitého segmentu společnosti, kterému odpovídají. Jiným segmentům zase vůbec nevyhovují. To je normální.
To znamená, že si hledají své publikum?
Hledají si své publikum. Každý si hledá to své publikum.
Jaký vliv měl na společnost Covid a na návštěvnost kulturních akcí po něm?
Určitě, co mám já zkušenost, tak to narušilo chuť lidí chodit na akce. To je vidět. V době před Covidem na akce chodilo více, než se chodí teď. Zároveň to ovlivnily ještě jiné věci než jenom Covid. Myslím tím ekonomickou situaci. Nedá se to takhle úplně jednoduše brát. Domnívám se, že to na chvíli zatřáslo s odvahou některých lidí jít mezi ostatní. Myslím si, že se to teď postupně mění a zlepšuje.
Jak na vás působily vypnuté kamery při online výuce v době Covidu? Z jakých důvodů si studenti své kamery nezapnuli?
Asi z různých. Existoval rozhodně praktický důvod. Když byly kamery vypnuté, data, která probíhaly byly menší, než kdyby byly zapnuté. Tudíž se to méně sekalo. Spíše to byl výsledek konsensu, aby výuka mohla nějak probíhat. Z toho důvodu se musely vypnout kamery.
Když tam bude třeba více než 200 lidí a všichni budou mít zapnuté kamery, bude to zaprvé k ničemu, protože jsou to malá okénka a za druhé přednáška neproběhne neboť se to zasekne či spadne.
Na druhou stranu si myslím, že studenti byli ve svém soukromí. Většinou oblečeni v pyžamu nebo v něčem nešikovném a prostě mít tu kameru zapnutou… Lepší ji mít vypnutou.
Necítil jste se ochuzen, o to, že je nevidíte? Sám jsem dělal online výuku a byl jsem ochuzen. Potřeboval jsem vidět jejich reakce.
Určitě ano, ale bral jsem to jako praktický problém, který se musí nějak vyřešit.
Jaké je optimální místo, kde člověk může mít čistou hlavu a vytvářet nové koncepty a přicházet na nové myšlenky?
To má každý člověk jiný. Někomu více vyhovuje být mezi lidmi, někomu více vyhovuje být sám. Mě vyhovuje, když se to střídá. Mám hrozně rád procházky přírodou. Pro mě je super koukat se z okna.
Od studentů slýchávám: „Učitelé jsou idioti.“ Od učitelů slýchávám: „Žáci jsou nevychovaní smradi.“ Jak se to přihodilo, že tomu tak je a jak z toho ven?
Tohle je takové vyhrocené. Znám spoustu učitelů, kteří to takhle nemají. Je to důsledek selhání vzájemné důvěry a komunikace. Nevyvinula se dobře tak jak by měla. Vždycky je to především zodpovědnost učitele. Ten je dospělý a měl by mít trošku více navrch z hlediska odhadu situace a sebereflexe, protože studenti jsou více reaktivní, zejména v pubertě.
To jsou věci, kterým se dá velmi dobře předejít. Člověk na tom prostě pracuje. Když to takhle dopadne, je to důsledek zanedbání.
Měl jsem učitelku na základce a ta nám vždycky říkala, že všichni skončíme jako popeláři a smrděla po kolínské.
To je učitelská chyba. Učitel je dospělý člověk, který má všechny prostředky si to udělat dobré ve třídě. Když to dobré nemá, tak je to jenom protože se málo snažil.
Mám pocit, že to může být jiným pohledy na věc různými generacemi. Mladší generace používá více vizuální pomůcky. Jde o to zdali nedochází k nedorozumění mezi generacemi.
To se samozřejmě děje. Nedorozumění jsou normální věc v životě. Někteří lidé jsou již unaveni a nechce se jim s tím zabývat. Je to celkem pochopitelné, proč k tomu dochází, ale není to správné. Moje děti chodí na gymnázium, kde největší respekt měli úplně ti nejstarší učitelé, kterým byly všechny technologie ukradené. Měli totální charisma a dobře rozuměli svému předmětu. Učili matematiku nebo fyziku a byli velmi drsní, ale byli strašně oblíbení, protože jim děti věřili, že to co říkají, že tomu rozumí. To si myslím, že je zcela primární věc. Bez toho to nemůže fungovat.
Kdybyste nemusel řešit, kolik peněz a čím si vyděláváte na obživu, co byste ve svém životě dělal?
(krátká pauza, pozn. red.) Hudbu.
Děkuji za rozhovor.
