Na vlakovou stanici v Kojetíně přijíždí žlutý vlak Regiojetu. Firma, která se pozicuje jako ta prémiová oproti Českým drahám. Z nástupiště jde vidět, že je poloprázdný. Nastoupím do vagónu, který mi zastaví přímo před nosem. Podle řádu cesta bude trvat okolo hodiny.
Vstoupím do kupé, které je zcela prázdné. Vytáhnu si fotoaparát. Pročítám si manuál, kde studuji nepřeberné množství možností nastavení. Po chvíli začínám cítit, že by měl přijít vlakvedoucí. Pocit pokračuje, ale nikdo nepřichází.
Po nějaké době někdo přijde. Pootevře dveře a zeptá se: „A vy jako máte lístek?“ Ukážu jí ho. Dveře přivře a znovu otevře a dodá: „Příště jděte do vagónu č. 4 a 5.“
V hlavě jsem si říkal proč?
Kdysi jsem ve vlaku potkal starší ženu, která byla po celý život s lehkých postižením a vyprávěla mi jak v 80. letech jezdila vlakem. Byl pro ní problém dojít do středu vagónu. Na začátku vagónu bylo kupé určené pro lidi s postižením. Mnohokrát se jí stalo, že po požádaní lidí sedících na těchto sedačkách určených pro lidi se zdravotními problémy, se pohádala. Stávalo se, že jí dokonce vyvraceli její problémy a dodávali: „Nevypadáte, na to že máte nějaký problém“, a nepustili li.
V naší době máme pravidla na vše, a jsou porušována, neboť mnohokrát nedávají smysl . To dává smysl.
Po vystoupení z vlaku jsem se té stejné osoby zeptal: „Jaký to má smysl jít, do jiného vagónu, když tento je prázdný?“, odpověděla: „Jsou na to pravidla.“
Uplynulo 30 let od osmdesátek a já si říkám, potřebujeme pravidla na to, abychom věděli, že máme uvolnit místo pasažérovi? Potřebujeme pravidlo na to, abychom věděli, že tento čin je slušné gesto?
Chci věřit, že ne. Nicméně tyto pravidla nám berou možnost se sami rozhodnout, jak se zachovat na základě vlastních hodnot. A tudíž ani, nemůžeme čekat posun v dobrých mravech, když si o nich nemůžeme rozhodovat.
Samozřejmě obličeje bez roušek slečně ve žlutém nevadily. Ono, to bych totiž narušilo její vlastní pohodlí, a na to se pravidla aplikovat nemusí, i když je mají.
