Tento muž prodává oblečení na tržnici ve městě Ohrid (Severní Makedonie), rekreačnímu letovisku stejné atmosféry jako Jadranské moře. Pracoval pro firmu vyrábějící betonové konstrukce. V rámci tohoto zaměstnání žil 5 let v Československu v 70. letech. Zde budoval výrobní haly pro Škodovku. Poté pracoval též na budování mostů v Praze. Na tyto zahraniční mise ho vyslala jeho domovská firma z Jugoslávie. Kromě Československa žil a pracoval také v Německu, na Ukrajině a Polsku.
Z Jugoslávie vozil Čechoslovákům rifle a další nedostupné zboží. Na hranici celníky většinou obdaroval koňakem Vinjak, aby přimhouřili oči nad zbožím, které převážel.
V 70. letech vydělával v zahraničí 6500 jugoslávských dinárů, domácí vydělávali okolo 2000 až 3000. Letenka z Ohridu do Bělehradu tehdy stála 320 dinárů (600 km).
Na dotaz, zdali mezi nimi a Československem byly velké rozdíly, co se týče kvality života a bohatství odpověděl, že ano. V jeho tváři byl silný výraz, který to potvrzoval.
Od 70. let v Československu nebyl. Nicméně společně jsme hovořili česky.
Od roku 1974 bylo v Jugoslávii povolené podnikání. Podnikatel (živnostník) si většinou vydělal dvojnásobek toho, co by si vydělal jako zaměstnanec. Z tohoto důvodu spousta lidí pracovala sama na sebe.
Když byl v Československu, chodíval s Čechoslováky na zábavy a do hospod. Bylo to podle něj skvělé.
Myslí si, že rozklad Jugoslávie byl špatný krok. Také, že v tom Američané měli zájem, aby se Jugoslávie rozpadla. Tito byl podle něj chytrý člověk, neboť dokázal být kamarád se západem a východem. Vytěžil z toho maximum.
5 let v Československu.
