Můj výlet do Rybniku v Polsku, kde jsem zůstal s nádhernou rodinou, byl šťastný. Byla to vlastně moje druhá cesta, první jsem podnikl v létě. Tentokrát byla zima, atmosféra byla nepříjemně chladná, vítr byl obzvlášť ostrý. Krajina byla do jisté míry zchátralá; přesto byla krajina svým způsobem stále krásná a chlad jaksi osvěžující.
Krajina města
Možná je to něco s polskými městy, ale když půjdete na kteroukoli hlavní ulici v Rybniku, podíváte se kamkoli a jedním směrem uvidíte baziliku. Tato bazilika, která se nachází samozřejmě směrem k srdci města, byla postavena z červených cihel, se dvěma dopředu umístěnými věžemi zakončenými tmavou břidlicí, které skýtaly výhled na náměstí.
Když jsme šli na to náměstí, viděli jsme, že je zasypané sněhem a někdo kvůli Vánocům vyzdobil náměstí pohádkovými světly ve tvaru oblouku, pod kterými se dalo pěkně procházet. A ovšem, jak Poláci nikdy nezapomenou, vedle náměstí byl osvětlený betlém postavený z dřevěných soch a zasazený do dřevěné chýše. Byly zde také špičaté a listnaté stromy bez listí, železniční koleje a nesmazatelná stopa, kterou v regionu zanechala slezská těžba uhlí. Konkrétně v obrovských lomech, které jsme mohli vidět. Též zde šla cítit aura hornického města.
To je důvod, proč je krajina tak dojemná a pronikavá. Jsou zde příklady skutečné drsnosti (hornictví) a bazilika.
Hostitelská rodina
Rodina, u které jsem pobýval, měla malé děti, se kterými jsem si hodně hrál. Už jsem je znal, když jsem je doučoval online angličtinu, ale poznat je osobně byl velmi příjemný zážitek. Byli vtipní, energičtí, zdvořilí a inteligentní, mnohem víc než na našich společných lekcích (možná utlumující efekt online vyučování?). Jejich zdvořilostí neutrpěly ostatní vlastnosti, protože nikdy nebyli tak zdvořilí (až do té míry, že zdvořilost působí jako vada), aby neprosadili sami sebe a svá přání.
Otec rodiny mi například laskavě daroval karton podmáslí s jahodovou příchutí, kterému říkali Maślanka. Když jsem si chtěl dát skleničku, vyndal jsem ji z lednice. Jejich šestileté dítě se mě zeptalo se zalapáním po dechu a s úsměvem očekávání: „Můžu si dát skleničku Maślanky?“ Je samozřejmé, že jsem jí to nezazlíval. Sklenici podmáslí jsem ji dal a sklenice, kterou jsem měl, byla poté mnohem chutnější.
Poté jsem se vrátil z procházky, na níž bylo na chodnících plno sněhu. Přesunul jsem se do kuchyně a mluvil s jejich matkou, děti přišly a zíraly na mě s přirozenou zvědavostí – divoký sněhový turista!
Jejich rodiče byli též zajímaví a vřeli. Společně jsme sdíleli konverzaci. Ve skutečnosti jsme s otcem často trávili spoustu času v kuchyni povídáním o různých věcech, sdílením myšlenek a názorů na světové dění. Dále o hudbě, kterou rádi posloucháme. Takto jsme si vykládali až do pozdních večerních hodin. Tohle nebylo něco, co jsem očekával, abych byl upřímný.
Mám pocit, že takové věci se obvykle nediskutují s někým, koho jsem potkal poprvé v životě. Ale čím více času strávíte v Polsku, tím rychleji si uvědomíte, že Poláky takové věci zajímají a že je neberou na lehkou váhu. A možná byly všechny naše řeči nesmysly, ale připadalo mi to poučné. Jídlo, které oba připravili, bylo mimochodem jedno z nejlepších a nejvydatnějších, jaké jsem kdy ochutnal.
Náhodné setkání
Jednou večer jsme já a jejich otec šli na koncert do baziliky, a i když o tom koncertu, kterého jsme se zúčastnili, toho není moc co říci, bavilo mě být pozorovatelem konverzace. V polštině, takže to, co jsem slyšel pro mě znělo jako žvatlání. Ovšem mohl jsem vnímat pocity a slyšet tón konverzace mezi ním (otcem) a jinou návštěvnicí, které mi byly známé. Tato návštěvnice byla postarší a skoro uklouzla na ledu. Po tomto incidentu následovala konverzace mezi ní a jejich otcem. Nakonec jsme zjistili, že byla umělkyně, která žila pár let ve Francii. Pamatuji si, že jsem jí vnímal jako laskavou a vlídnou osobu.
Dobrodružství v Praze
Protože Praha byla nedaleko, rozhodl jsem se ji navštívit a vyrazil jsem tam vlakem na pár dní. Český vkus je to hlavní, čeho jsem si všiml a co mě udeřilo do očí. Když jsem procházel po ulicích Starého Města, dospěl jsem k názoru: „Praha je místo, kde se setkávají lidé různého charakteru a smýšlení.“ Myslím si, že je to kvůli tomu, že obyvatelé Prahy jsou buď umělci, studenti, studenti, kteří se chtějí napit piva či absintu, starší více dospělejší lidé a všichni ostatní, kteří si chtějí užívat života. Teď je pro mě pochopitelný význam slova „bohémský“ (Bohemia, Bohemian – význam slova je v angličtině dvojí – Čechy a též bohémský – pozn. red.) Teď rozumím tomu, proč bylo vždy tak atraktivní být klasifikován jako „bohémský“. Ve skutečnosti Bohemia, bohémský neznamená, to, co jsem si myslel, že znamená. Je to ve skutečnosti pohodový a uvolněný postoj k životu, co se týká svaté trojice: alkoholu, sexu a umění.
Účastnil jsem se koncertu v okázale dekorované Španělské synagoze. Zde jsme si vyslechli řadu hudebních kousků od smyčcového kvintetu, kde občasně zazpíval operní pěvec nebo zahrál trumpetista. Celkově tento koncert nepůsobil nafoukaně, ale spíše jako běžná součást života Prahy.
Zdá se, že v České republice je cokoliv, co je přirozené, povoleno. Možná je to z toho důvodu, že nikdo se necítí trapně či nepovažuje za divné mluvit o věcech, které jsou považovány za tabu v anglofonních zemích. Mimochodem, já a mí nový známí z hostelu, kde jsem přebýval, jsme ve městě narazili na tři mladé muže. Bylo to na Staroměstském náměstí v noci. Jeden z nich byl Kanaďan a dva Češi. Zatímco Kanaďan říkal obscénní věci: „Navštívil jsem Česko, protože si chci za…“, Češi ho v tom hlučně povzbuzovali.
Závěr
Střední Evropa je velmi odlišná od Velké Británie. Když jsem ji navštívil v létě, navštívil jsem pohoří blízko města Szczyrk. Nikdy předtím v životě jsem nespatřil květiny půvabnější a krásnější nežli ty, které se tyčily zde (Szczyrk) na místním mostu ve kterých se odrážely paprsky slunce.
Česká krajina byla též v létě krásná. Silnice se zdály být postaveny tak, abyste z auta mohli obdivovat míjející krajinu. Nebyli zde žádné ohyzdnosti jako nevhodné směrové cedule či billboardy.
Silnice z dlažebních kostek byly též pro mé oko atraktivní a pohled na ně pozvedl mou náladu v porovnání s chodníky v Londýně. Poté je tu pohoří okolo Hlučínského jezera. Krásné jezero ve Slezsku. Toto jezero jsme já a má hostitelská rodina z Polska navštívili. Zchladili jsme se tam z tvrdého žáru Slunce a mohli se nadechnout čerstvého vzduchu.
Vše tam bylo úžasné v létě. Cítil jsem se skvěle, a to díky tomu, že jsem mohl cestovat z Velké Británie do centrální Evropy a rozkrýt její kouzla.
Nedá se říci, že by Velká Británie nebyla též hezká. Ovšem nadechnout se vzduchu a obohatit se o pohled na nové okolí v jiných částech Evropy jako část mojí pauzy od školy a nejdůležitěji, poznat nové lidí, je něco, co je vždy vítáno a potěšující.
