Rozhovor s Jindřichem Štreitem, předním českým dokumentárním fotografem a pedagogem. Ve svém portfoliu se zabývá se dokumentováním sociálně vytěsněných lidí, aby tím upozornil na jejich problematiku. Je pro něj důležité při fotografování lidí je znát, starat se o ně, vnímat je a jejich potřeby. Doposud měl více než 1350 samostatných výstav u nás a v zahraničí. Jeho fotografie jsou zastoupeny v nejvýznamnějších sbírkách u nás a v zahraničí.
1) Co je hlavní metou fotografie a co se s ní snažíte dosáhnout?
Nesnažím se nic dosáhnout. Pro mě, čím je fotografie obyčejnější, tím je normálnější a tím je pro mě vzácnější.
2) Proč se zabýváte dokumentováním sociálně vytěsněných skupin?
Tak to je otázka mého naturelu a mé výchovy. Tak jsem byl vychováván a to byl vzor mých rodičů. Starat se o lidi, kteří potřebují pomoc. Hlavně to upozorňuje společnost na tyto věci. Dále to pomůže přímo těm lidem, které vyfotografuji, ale nevím do jaké míry. Hlavně si myslím, že by to mělo oslovit lidi, kteří tuto problematiku mají na starosti.
3) Jak s takovými skupinami pracovat, jaká je s nimi spolupráce a jak se s nimi dostat do kontaktu?
Je to otázka času. Ten čas, který do toho věnujete, je to nejdůležitější. A poté to o čem jsem mluvil na přednášce (zkontaktovat lidi, úřady a organizace, které jsou s těmito lidmi v kontaktu, pozn. red.). Prostě se orientovat na lidi, kteří vám pomohou se do toho prostředí dostat. Ti, kteří vás pozitivně hodnotí, aby ten člověk koho fotografujete získal k vám důvěru. Ta důvěra je velmi důležitá.
4) Jak přistupovat k fotografování lidí?
Obyčejným způsobem. Vnímat je, starat se o ně, sledovat co oni potřebují a o co se zajímají, ne co vás inspiruje. Oni jsou pro vás důležitější, ne vy pro ně. Jak najít rovnováhu mezi tím co chcete a co chtějí oni, to záleží na vás. Je strašně důležité mít v sobě tu myšlenku, s kterou chcete něco udělat. Pokud máte myšlenku, a máte tu představu, jak to má vypadat, je to potom velmi jednoduché.
5) Jaké to bylo tvořit za socialismu a jaká úskalí to skýtalo v možnosti svobodného vyjadřování?
Myslím si, že to bylo podobné jako v současné době. Naopak si myslím, že lidé v současné době jsou daleko ostražitější a daleko sebejistější možná. Anebo zase daleko introvertnější, že spíše mají obavy a strach než to bylo v té době před revolucí.
6) Jakou zkušenost a pohled vám přinesl pobyt ve vězení?
Jednak poznání toho prostředí. To bylo úžasné. To, co člověk prožívá vnitřně to si myslím, že je nejdůležitější. Tam mi bohužel nenechali foťák. To byl jediný problém. Něco jsem tam psal, ale víceméně to bylo ne tolik mých dojmů, ale spíše když jsem seděl s dalšími vězni tak jsem si psal jejich příběhy. Nikdy tam nebyl bod, který by mě zlomil, vždycky jsem věřil, že to přežiju. Spíše jsem měl strach o svou dceru a rodinu, že by je režim pronásledoval.
7) Pronesl jste „Japonci jsou lidé, kteří si něco jiného myslí, něco jiného dělají a něco jiného říkají. Člověk nikdy neví, na čem skutečně je, a neví, jak se má zachovat, aby se nedostal do nepříjemných situací.“Z vašeho poznávání světa a fotografování v mnoha zemí, které národy jsou pravý opak a prokazují uniformitu v tom, co dělají a myslí si?
Čím je národ jednoduší, tím se lépe fotografuje. Mě se úžasně fotografovalo v Rusku. Čím jdete více na západ, do Ameriky, Francie či Anglie tak tím je to těžší. Fotografovat tady, na Slovensku, v Rusku nebo v Maďarsku, to byla radost.
8) Jaké byly pobyty v Rusku, jací jsou tam lidé?
Já jsem přes měsíc žil na Sibiři ve vesnici. Tam to bylo skvělé. Lidé v Rusku jsou inteligentní. Mnozí si hodně zakládají na tom, že žijí v největší zemi světa. Jsou hrdí na to, že jsou Rusové. Co se týká arogance, to spíše záleží na jednotlivcích. Nechci paušalizovat, pokud je to inteligentní člověk, tam nejsou problémy.
9) Co si myslíte o street photography a náhodné fotografování momentek versus příprava?
Street photography nedělám. Já potřebuji toho člověka znát nebo o něm něco vědět. Jen velmi málo fotografií vzniklo s lidmi, o kterých bych nic nevěděl. Že bych šel po ulici a začal fotografovat, tak to téměř nedělám.
10) Jakým způsobem se podílíte na práci ve fotografické agentuře Photogenia?
Jsem panem ředitelem zván na workshopy. Neučím tam. Jsou to jenom týdenní nebo několika denní tematické workshopy. Obyčejně 2× do roka.
11) Jaké rady byste dal začínajícím a středně pokročilým fotografům?
To je jednoduché, být sami sebou.
12) Kdybyste nemusel řešit to jak si vydělat na živobytí a měl neomezené množství peněz, co byste dělal?
Fotografoval.
Děkuji za rozhovor.
