Můj pradědeček si pořídil svou první slepici na konci první balkánské války. Myslel si, že všechno je v pořádku. Poté se, ale někomu znelíbil jeden Habsburk v Sarajevu a byl zastřelen. Pán s velmi dlouhým knírem, který seděl na habsburském trůně, to neschvaloval a nelíbilo se mu a tak vyvolal první světovou válku.
V průběhu války bylo těžší krmit naši slepici. Vojáci také chtěli jíst. Můj pradědeček se jim snažil vysvětlit, že je rozumnější počkat na vajíčka než sežrat zrní. Nepochopili to. Snědli zrní. Praděda se domníval, že tito pánové vymysleli müsli tyčinky alias stlačené zrní po válce.
Válka skončila. Od jedné slepice se dostal ke dvěma králíkům a dvěma slepicím. Zvířata se měla mezi sebou rádi ačkoliv občas slepice šílely z neustálého králičího zírání a králíci nemohli vystát slepičí pohupování hlav zepředu dozadu.
Poté přikoupil 2000 metrů čtverečních dalších pozemků. Začal produkovat obilí, ovoce a zeleninu. Zasadil mnoho jabloní, meruněk a třešní. Začal též pěstovat papriku, melouny, brambory, cibuli, česnek, mrkev, rajčata, cukety a lilky.
Jeho podnikání rostlo. Narodil se mu syn, můj děda. Všechno bylo opět super, ale zase se tu objevil nějaký pán. Tentokrát neměl dlouhý knír, ale čtvercový. Chtěl očistit svět. Myslel si též že s jeho čtvercovým knírem to byl dobrý nápad. Dlouhý knír minule nevyhrál.
Někteří z našich sousedů se s ním spojili, aby mu pomohli prosadit jeho veliké ideje. Život se stal opět těžším a můj praděda byl zastřelen ve válce. To znamenalo, že můj děda musel převzít otěže hospodářství jako 16letý.
Nacisti dorazili. Chtěli být znovu nakrmeni. Chtěli porazit naše slepice a králíky. Naštěstí pro ně nebyli dost čistí. Byli černí. Toužili po etch bílých slepicích. Tentokrát se na mého dědu usmálo štěstí.
Po válce přišel Tito. Dozvěděli jsme se od něho, že náš majetek není náš majetek. Když nám ho brali, jedna ze slepic zakdákala hlasitě. Pronesla: „Nebojte se, pochopí to, až si uvědomí, že ten ruský pán s perfektně uhlazenými a učesanými vlasy je hlupák a že jeho nápady zase nejsou tak dobré.“ Tak se také po pár letech stalo a náš soukromý majetek nám byl navrácen. Narodil se můj otec a společně se starali o naši farmu.
Znovu jsme se rozšířili. Přikoupili pozemky a jejich celková velikost vzrostla na 5000 metrů čtverečních. V té době jsme měli 60 slepic, jedno prase, tři kozy a více než 100 stromů. Vyprodukovali jsme okolo 1000 kilo brambor každý rok. Začali jsme též vyrábět ajvar a marmelády. Postavili jsme si pekárnu se sýrovými a masovými burky. Máme u nás specialitu. Burek z králičího masa. Myslíme si, že je velmi chutný, ale někteří lidé se zasekli v minulosti a nechtějí tuto novotu a jinakost přijmout. Myslím si, že do toho dorostou.
Když Tito zemřel, pár lidí kolem nás toužilo po svých vlastních ostrovech svobody a čistoty. Tito lidé byli odhodlaní vyhubit jiné lidi pro svou věc. Tak se též stalo a velké množství lidí bylo zastřeleno, když stáli v řadě vedle sebe. Polovina našeho majetku byla vypálena těmito bojovníky za svobodu. Můj otec ztratil přitom obě dvě nohy. Svět se rozhodl nás přehlížet.
Dnes si nejsem jistá, co se stane. Je tu další pán, který nemá ani dlouhý ani čtvercový knír, ale žádný. Viděla jsem ho v televizi. Vypadá jako vosková figurína. Tvrdí, že tento svět potřebuje znovu čistku. Co se s námi bude dít? Rozhodne se svět opět nad námi přivřít oči v zájmu opožděného míru?
