Vystudoval střední školu se zaměřením na železniční dopravu. U drah byl zaměstnán krátkou dobu. Po většinu svého života pracoval pro cementárnu v Mokré-Horákov, která za jeho celý pracovní život změnila majitele čtyřikrát. Naposledy na Heidelberg Cement, německou firmu. Měl na starosti provoz všech železničních vleček a expedici cementu. Těchto vleček s postupným skupováním jiných firem přibývalo. Za Belgičanů byla práce příjemnější, neboť všechno nechtěli echt a richtig jako Němci. Při jeho častých zahraničních cestách, vysvětlovat reklamace do Německa, si Němci neustále stěžovali na roztrhnuté pytle s cementem a jiné věci, které nebyly v pořádku podle německosti.
Jeho nadřízený byl vynikající člověk, který měl z prací v Afganistánu ulité americké dolary, kterými pomáhal cementárně, aby mohla fungovat a mohl s nimi nakupovat západní zboží za komunismu. Jako zaměstnanci měli problém (Nepamatuji si již jaký, pozn. red.) On a další zaměstnanci se kvůli tomu soudili s fabrikou. Ředitel je v tom podpořil a neměli z toho těžkosti v práci a spor vyhráli.
Jeho babička si pamatovala první světovou válku a vyprávěla o ní. Bratr její babičky byl zastřelen pár měsíců před koncem 1. světové války. Jeho tělo nebylo nikdy nalezeno a už o něm nikdy neslyšeli. I za socialismu se nadávalo na politiky a na režim, obzvláště v hospodách. Přirovnával to ke stejnému, jako máme my dnes, když se v hospodě bavíme o takovýchto záležitostech.
Byl na cestě ke své přítelkyni (po zesnutí své manželky). V tomhle věku prý stačí k radosti, když večer zavolá a zeptá se „Žiješ?“. Jeho přítelkyně bydlí na Jižní Moravě v místech, kde studoval střední školu. Vnímá to jako návrat na místo, kde jako mladý začal.
Ke štěstí stačí, když se mě zeptá, zdali žiju.
