Ludmila Mlynářová se narodila v roce 1946. Původně pochází z Mladějovic u Šternberka. Její otec byl hudebník, který vedl několik sborů, učil hudební výchovu a hrál v kostele na varhany. A též měl několik kapel. O své mamince říká, že bývala neustále nemocná a tudíž nezaměstnaná.
Je ze 7 sourozenců. Po základní škole pracovala v Zoře jako dělnice a následně vyučovala hudební výchovu v Moravském Berouně, zatímco studovala hudební konzervatoř v Brně. Její hlavní hudební instrument je lesní roh. Po vystudování konzervatoře 30 let hrála v orchestru Moravského divadla v Olomouci.
Za socialismu jezdila s orchestrem do zahraničí a to například do Hongkongu a Západního Německa, kde s nimi jezdili speciálně přidělení papaláši, aby byli kontrolováni, že se neodchylují od socialistických ideálů.
Začtěte se do života paní Ludmily Mlynářové níže.
Strávila jeden rok v dětském domově
Po válce bylo jídlo na příděl na potravinové lístky. Tyto lístky byly přidělovány v sadách na jednu osobu. Celkem jich v rodině bylo 9. Maminka, otec, ona a 6 sourozenců. Od komunistického režimu dostali pouze jednu sadu potravinových lístků a tudíž neměli co jíst. To její rodiče přinutilo k tomu, aby byli dáni do dětského domova na jeden rok.
O pobytu v dětském domově říká: „Nejhorší bylo, že byly dva druhy domovů. První byl do 6 let – to jsem byla já. A pak zařízení pro starší, kde byli mí sourozenci. Tím pádem nás roztrhli. To bylo nepříjemné, jinak si nemohu stěžovat, že bych se měla v tom domově špatně.“
Domov sídlil v Oskavě. Nakonec, to si již přesně nepamatuje, jim zřejmě potravinové lístky vydali a mohli se znovu vrátit domů.
Černé ovce ve škole
Na základní škole byli považováni za černé ovce a to z důvodu, že jejich tatínek nebyl pro režim pohodlný. Na otázku proč ho komunisté neměli rádi odpovídá: „Hrál na varhany a měl sbor v kostele. Neskákal jak si oni přáli a představovali. Nechválil je. Lidé si ubližují pořád. Jenom tehdy se o tom nesmělo mluvit.“
V rámci 1. stupně tudíž dostávali velmi špatné známky. Ona měla čtverky a pětky a její sestra dvojku z chování. Dokonce měla i pětku z hudební výchovy.
To se změnilo s přechodem do 6. třídy na jinou školu, kde byl jiný ředitel. Jejich známky se ihned zlepšily na jedničky a dvojky.
Ludmila se domnívá, že ze stejného důvodu – neoblíbenost jejího tatínka u komunistů – způsobila jejich odchod do dětského domova. To znamená, že nevydání potravinových lístků v roce 1952 byl záměr komunistů jak jejich rodinu potrestat. Její otec byl též režimem označen jako „líný“ člověk.
Naučila se hrát na mnoho nástrojů, aby je mohla učit
Po základní škole 1 rok pracovala jako dělnice v Zoře a hlídala malé děti. Následně 10 let učila hudební výchovu a hru na hudební nástroje v Moravském Berouně. Souběžně vystudovala hudební konzervatoř v Brně. Studium trvalo 6 let. Čtyři roky k maturitě a 2 roky studium hudebního nástroje. V jejím případě se jedná o lesní roh. Po dokončení ještě 2 roky soukromě docházela k učiteli na lesní roh, který ji vedl na konzervatoři.
V Brně se jí líbilo, a též měla ráda, že profesoři, kteří učili na konzervatoři sami hráli v orchestrech, divadlech a filharmonii. Byli to zkušení lidé.
Kromě lesního rohu též umí hrát výborně na housle. Ostatní nástroje, na které se naučila hrát kvůli výuce byly: kytara, violoncello, harmonika, trumpeta atd. Jak sama říká: „Vždycky za mnou někdo přišel a říkal, že by se chtěl naučit hrát na ten a ten nástroj. Tak jsem se ho naučila. Za chvíli byli mí žáci lepší než já.“
Moravské divadlo útočištěm pro „živly“
Po dokončení konzervatoře získala práci v orchestru Moravského divadla v Olomouci. V něm hrála na lesní roh. Společně s orchestrem hráli v Československu v Olomouci, kde divadlo sídlí, ale též na jiných místech jako: Gottwaldově (Zlín), Opavě, Uničově. Za socialismu se též podívala do zahraničí a to do Polska, Francie, Západního Německa a Hongkongu. Jenom do Ruska ne, což paní Mlynářovou rozesmálo.
Orchestr sloužil jako hudební podkres pro operu anebo operetu. Opereta dříve sídlila v Hodolanech, ale poté se spojila s Moravským divadlem.
Na otázku, kdo chodil na opery, jež já považuji za představení pro „lepší a kultivovanější“ společnost mi Ludmila Mlynářová sdělila: „Já bych řekla, že tyto představení navštěvovali normální lidé. Dokonce jsme hráli operu České jesličky. To jsme hráli asi 2 roky. Na tuto operu chodilo plno jeptišek. Bylo to takové zajímavé, černobíle.“
Když ji přijímali do divadla, kádrový posudek nebyl tak důležitý jako u jiných zaměstnavatelů.
*kádrový posudek = Byla speciální forma personální ohodnocení zaměstnanců od roku 1948 do 1989. Výsledek tohoto kádrového posudku byl důležitý pro přijetí nebo nepřijetí do zaměstnání. Hlavními kritérii pro dobrý kádrový posudek byl třídní původ (ideálně z dělnické rodiny), názory daného člověka a ideologické postoje k režimu. Jednalo se o pravý opak povyšování na základě schopností a zásluh (meritokracie).
V Moravském divadle se to tak nebralo a spíše to bylo útočiště pro lidi, kteří nebyli u režimu oblíbení. Ví o případu člověka, který chtěl jít na faráře, kde se nedostal. Z důvodu zájmu o náboženství, které bylo trnem v oku komunistů se nikde jinde na školu nedostal a skončil jako kulisák u nich. Ludmila Mlynářová říká: „Hodně lidí tam takhle šlo pracovat, neboť v divadle se socialistická způsobilost neřešila.“
V divadle, stejně jako v jiných národních podnicích (soukromý podnik v době socialismu neexistoval, pozn. red.), bylo kádrové oddělení s kádrovým pracovníkem. Jeho úkolem bylo vytvářet kádrové posudky a určovat vhodnost lidí na pracovní pozice. Jejich kádrovák byl velmi dobrý muzikant a pro vše měl pochopení, tudíž s ním neměli žádné problémy. Sama dodává: „Když měl někdo špatný kádrový profil, tak ho v divadle vzali.“
Po revoluci byla kádrová oddělení přejmenována na personální oddělení, HR.
V Hongkongu a Západním Německu s papaláši
V rámci cest do zahraničí s nimi posílali speciálně přidělené lidi. Paní Mlynářová je nazývá papaláši. Většinou jezdili v počtu 4 až 7. V zahraničí si je rozebrali a v každé skupině s nimi býval jeden. Dohlíželi na to, aby se neodchýlili od ideálů socialismu.
Když byli v zahraničí, nemívali moc času a neustále hráli. Politika se mezi muzikanty moc neřešila. V Hongkongu se setkala s kolegy z celého světa: Američany, Australany, Asiaty a černochy. Nakonec měli všichni společný koncert.
V době socialismu byly nedostatkové cizí měny (valuty), které byly na příděl při vycestování do zahraničí. To paní Mlynářová neviděla jako problém. Například v Západním Německu, v Menningenu, byli celkem čtyřikrát ubytováni v stejné rodiny. Byli to výborní muzikanti. Postarali se o ně a nevadilo jim, když jim něco koupili či dali zdarma.
Na otázku jakým jazykem se s nimi domlouvala odpověděla: „Muzikanti moc nepotřebují mluvit, mluví za ně hudba. Vytáhly se noty a hrálo se.“
Havel ist eins
Když hned po revoluci jela do Německa a nějaký náhodný Němec, též hudebník, jen tak pronesl: „Havel ist eins,“ s palcem nahoru, velmi ji to potěšilo. Paní Mlynářová dodává: „To mě tehdy velmi potěšilo a byla jsem na to hrdá.“
Stále si mě pamatují
Nedávno potkala jedu ze svých žaček z Moravského Berouna, kterou učila.
Já: „Potěšilo vás to, že si na Vás někdo vzpomněl?“
Paní Mlynářová: „No, to víte, že ano. Dokonce mě pozvali do Moravského Berouna, že tam bude nějaká slavnost. Asi výročí té hudebky možná. Chystám se tam, teprve to bude.“
Závěr
A co vy? Znáte někoho, kdo má co říci? Diskutujte níže nebo mi napište zprávu.
