Instagram, Instagram příběh a realita. Nejdříve jsem byl potěšen množstvím krásných fotografií s lidmi, kteří si užívají svůj život. Odhlásil jsem se z Instagramu a podíval se na svou skutečnou realitu. Ráno vstanu, dám si snídani, jdu do práce, pracuji, jdu na oběd, jím oběd. Po práci jdu cvičit. Poté nákup životně důležitých artiklů (potravin). Doma poté následuje čas na domácí úkoly. Po všech denních povinnostech se vrhnu do víru zábavy. Unaven padnu do postele. To je moje skutečné Instagram story.
Věřím, že je to tak pro většinu lidí kolem mě. Když se, ale přihlásím na Instagram, vidím úžasné životy ostatních lidí. Jak pijí koktejly, válí se na pláži, ze sraní na záchodové míse udělají obřad jako mše v kostele. Po této fázi nasycení úžasnosti životů ostatních lidí, se vrátím do reality. Zastihne mě deprese, že můj život není tak úžasný jako všech těch lidí na Instagramu.
Proč se liší realita tolik od toho, co skutečně jsme a děláme? Ať jdeme na pohovor, na rande, žádat o půjčku v bance, snažíme se vypadat lépe. Na pohovoru řekneme, že důvod, proč jsme odešli z minulé práce je, že jsme se v té práci neviděli za 5 let. Na rande tvrdíme, že rozhodně nejsme ta osoba, která si včera strčila prst do nosu. V bance tvrdíme, že jsme velice solventní.
Realita je většinou jiná. Z minulé práce jsme odešli, protože si nás nevážili a vedoucí byl nekompetentní. Po rande se zjistí, že držíme Guinnessův rekord v nejhlubším zastrčení prstu do nosu. U naši solventnosti jsme zapomněli dodat, že naše peněžní zásoba je sbírka neplatných bankovek z první republiky.
Stačí krátký čas a vše se zjistí. Stojí to, ale za to? Předstírat? Být něčím jiným než jsme? Druzí to stejně vědí. Proč tedy nebýt autentičtí, místo pokrytečtí?
Podle mě nestojí za to předstírat. Lepší je být autentický. Poté stres i úzkost odpadne.
Buďme autentičtí.
