Při diskuzi nad tím, že nemocnice mi přijde jako nepříjemné prostředí s bílými zdmi a temnými zákoutími mi žena na fotografii řekla, že je doktorům vděčná.
Jednoho dne ji bylo pouze zle. Cítila se unaveně. Neřešila to a šla si lehnout. Další den šla zalévat zahradu. Poslední co si pamatuje, je zvednutí konví s vodou a upadnutí do bezvědomí.
Poté co se probudila, jeli do nemocnice, kde si nejdříve mysleli, že to nic není. Nicméně nedali se a nakonec se zjistilo, že ji v mozku praskla céva. Jak sama poznamenala, toto bývá častá náhlá příčina úmrtí lidí ve věku 30 až 40 let. Jeden z jejich kolegů zemřel takhle náhle ve 30 letech.
Za 24 hodin ji operovali a tři čtvrtě roku se poté zotavovala. Spoustu věcí se musel učit znovu. Dnes nemá žádné následky.
Konverzace předtím, než jsme se dostali k nemocnicím byla o smrti, sebevraždách, typech prostředků ke spáchání sebevraždy a proč lidé páchají sebevraždu. Mluvili jsme o těchto věcech otevřeně a neměl jsem pocit, že by se jednalo o tabu. Z toho tudíž plyne, že lidé, kteří se setkali se smrtí nemohou mít ostych o tomto tématu mluvit.
Na otázku co viděla, když se dotýkala smrti odpověděla že nic. Žádný Bůh ani fanfáry.
Poté, co se jí tohle stalo, začala věci a problémy kolem sebe vnímat jinak. Sršela z ní radost a vděčnost, ze života.
Věřím, že tuhle paní žádná energetická krize nerozhodí.
