Okolo roku 1985 navštívila bývalý Sovětský svaz. Byla překvapena vyspělostí toho, co tam viděla, například zařízením na zmrzlinu, které nebylo v té době v Československu dostupné. Tuto zkušenost má nejméně ze tří měst, včetně menších. Měla možnost se volně pohybovat v té době po Sovětském svazu. V jedné z destinací ji pohostili velmi bohatě rautem. Na této akci se bavila se studenty (zřejmě studenti gastronomické školy, pozn. red.), kteří ji řekli, že je to pouze pozlátko pro turisty.
Na vesnicích, co si kdo nevypěstoval, umřel hlady. Z druhé ruky má také informaci, že když turisté jeli na vesnici, kde byla všeobecně bída, úředníci začali vybavovat jednotlivé domy nábytkem a obchody jídlem, aby měli turisté pocit, že je dobře postaráno o místní obyvatele. Když jela vlakem po transsibiřské magistrále, malé děti stály kolem dráhy. Strojvedoucí zpomalil, aby pasažéři vlaku mohli chudým dětem házet žvýkačky. V té době bylo stále tabu mluvit o Chruščovovi, bývalém sovětském vůdci, který na zasedání sovětu odsoudil Stalina a jeho činy. Když chtěla začít konverzaci na toto téma, lidé, s kterými se bavila, jí dali radu, ať se tom raději nebaví, že by z toho mohli být problémy.
Jezdila často nakupovat do východního Německa. Cesta přes hranici byla vždy adrenalin. Vozili se z tama výrobky, které nebyly v Československu dostupné. Velmi záleželo na tom, koho na hranici potkali. Někteří celníci přimhouřili oči, někteří zkonfiskovali vše. Poté zjistili, že člen rodiny od známe byl pohraničník. Od té doby tento pohraničník vzal všechny kabely s nakoupeným zbožím a přenesl je přes hranice a vrátil jim je za ní. Nic za to nechtěl.
Její muž pracoval v Sovětském svazu na stavbě ropovodu Orenburg, Sojuz. Celkem s přestávkami tam strávil 2 roky. Mzda a diety, které tam dostával, byly natolik vysoké, že se jim velmi vyplatilo finančně, jako rodině, aby tam pracoval.
Na socialismus vzpomíná v dobrém.
Dvě strany socialistické mince.
