Sebeřízené vzdělávání vs současné školství

Současné školství je převáženě založeno na klasickém hierarchickém módu výuky, kdy centrem dění je učitel a je tím, který přenáší na žáky, co má být vyučováno včetně procesů a postupů a jak by mělo být dosaženo vzdělávacích cílů. Všichni budou na výstupu ze školy stejní, jako jogurt vyjíždějící z výrobní linky. Je ovšem tento přístup správný a jak z toho ven? Jak využít sebeřízené vzdělávání v současném školství?

Pokračujte ve čtení, abyste to zjistili.

Dnešní školství je historický produkt průmyslové revoluce

Před rokem 1800 se věda jako taková nikde nevyučovala. Kdo chtěl být vědcem, stal se členem klubu či učené společnosti, kde probíhaly přednášky. Na těchto místech člověk získal kontakty. S těmito kontakty následně komunikoval, spolupracoval a získával informace. Druhou cestou bylo být samoukem. James Watt nebo Thomas Edison nechodili na univerzitu, ale bádali doma sami a samotní se též učili jako samouci.

S příchodem průmyslových revolucí bylo nutné produkovat pracovní sílu, která bude stejně vzdělaná, aby měl kdo ve fabrikách pracovat. A tak vznikla dnešní forma školství popsaná výše. Od té doby byly do vzdělávacího systému zahrnuty pouze minimálně změny. Školy stále produkují exempláře (žáky) jako kdyby měly pracovat ve fabrikách. Kolik lidí dnes ve fabrikách pracuje? Většina lidí pracuje ve službách a v nedávné době, tak posledních 20 let, se poměrně zvýšila důležitost práce založená na know-how neboli informacích.

Otázka je proč se tedy současné školství drží metod průmyslové revoluce a produkuje produkty místo lidí. Je možné to změnit?

Koho současné školství nejvíce bolí

Současný systém, kdy se každý žák musí učit jedno a to samé, stejnými způsoby a stejnými procesy, které jsou předávané autoritou – učitelem – nejvíce bolí žáky, kteří řeší problémy svými vlastními způsoby a metodami (I přesto dosáhnou stanoveného cíle.)

Dále to ubližuje žákům, kteří jsou zvědaví a chtějí vědět více, a tudíž se ptají. Ptát se učitelů, obzvláště na otázky, na které neznají odpovědi (Nevyčetl/a to z encyklopedie.) může být vnímáno jako narušení autority, a i třída se tomu sociálně jako skupina přizpůsobí díky stádovému efektu.

Měli bychom dnes žárovky nebo parní stroj, kdyby tímto způsobem byl Edison či Watt vyučován?

Pravděpodobně ne, protože by to zabilo jejich ducha zvědavosti a experimentování mimo rámec zavedených pořádků. Pravděpodobně bychom stále upalovali lidi na hranici za jiné názory.

Sebeurčené a sebeřízení vzdělávání

Sebeřízené a sebeurčené vzdělávání jsou možná cesta z toho začarovaného (průmyslového) kruhu (nebo traverzy vyrobené ve fabrice) ven.

Sebeurčené vzdělávání znamená, že si žák sám určí, co se chce učit, stanoví si výukové cíle a metody. Zjistí si, jak se to naučit, jaké zdroje k tomu potřebuje a též sám sebe ohodnotí. To může být poměrně radikální.

Méně radikálním je sebeřízené učení, což znamená, že vzdělavatel stanoví cíl vzdělávání. Například sestroj v Pythonu kalkulačku a žáci sami dospějí k výsledku.

Pokud tyto odborné termíny převedeme do normální řeči tak sebeřízené vzdělávání vlastně znamená Naučit někoho, jak se učit. Sebeurčené vzdělání (vyšší úroveň) znamená Naučit někoho, jak se učit + Naučit někoho, jak si vybrat co se chce učit a proč.

Defacto lze oba termíny sjednotit pod termín samouk – jak být schopen si určit co se učit a jak se to naučit a jak zhodnotit výstup.

Sebeřízené učení nevylučuje spolupráci a socializaci

Co se vám vybaví, když si představíte samouka? Obecná představa o samoukovi je, že pracuje sám, v osamění ve své dílně / koutku či laboratoři. Jedná se o mylnou představu.

Právě naopak. Díky tomu, že sebeřízený samouk ví, jaké materiály studovat a s jakými osobami se bavit či s jakými institucemi spolupracovat, se z něho najednou stává člověk, který spolupracuje, sociálně se učí v komunitě a v komunitě se vzdělává. Žák se může například stát členem klubu či učené společnosti, kde bude potkávat lidi, kteří mají společný (vzdělávací) cíl. Potkají tam sobě podobné lidi.

Jednou ze základních funkcí školy je žáky socializovat a naučit spolupracovat mezi sebou. U sebeurčeného a sebeřízeného vzdělávání o tento aspekt vzdělávání nepřijdou.

Naopak, na co samouci mohou narazit, je nepochopení ze strany institucí, které je mohou vnímat jako outsidery, kteří nepatří mezi mě. Bylo by dobré tuto překážku odstranit.

Ne pro všechny a za všech okolností

To, zdali se je žák sám schopen něco naučit a vybrat si co se učit, záleží na více faktorech:

Okolnosti

Žáci například mohou být schopni se sami něco naučit v jedné oblasti. V jiné oblasti mohou být schopni si určit co se chce naučit. Naopak v jiných oblastech toho nemusí být schopni. To je způsobeno tím, že v některý oblastech již mají dostatečné znalosti a dovednosti a v jiných ne. Dalším důvodem může být stresující prostředí, které není vhodné k učení.

Čtyři fáze vývoje osobnosti k sebeurčenému samoukovi

Při vývoji schopnosti stát se sebeurčeným samoukem žáci prochází čtyřmi fázemi:

Fáze I.

Žáci jsou závislí na učiteli a vyžadují výuku centrovanou na učitele. Je to jednosměrné. Učitel se zaměřuje na předávání znalostí podle předem daných kritérií a cílů a postupů. V této fázi nejsou žáci schopni sebeurčeného vzdělávání.

Fáze II.

Žáci v této fázi mají zájem o výuku. Učitel by měl být motivátor a průvodce. Žáci sdělují své zájmy a odpovědi na motivační otázky učiteli. Jsou schopni určitým způsobem interpretovat a předat své dojmy.

Fáze III.

Jedná se přechodnou fázi, kdy učitel je zprostředkovatelem. Žáci se skrze diskuse podílí na tom, co bude obsahem hodin. Mají zájem se naučit, jak se učit. Učitel zde pomáhá s přechodem k sebeřízenému a sebeurčenému vzdělávání.

Fáze IV.

V této fázi jsou již žáci zvyklí na sebeřízené a sebeurčené vzdělávání. Žáci jsou si schopni sami určit co se chtějí učit. Mají/znají standardy pro hodnocení výstupů bez potřeby konzultace s odborníkem.

Jsou schopni převzít zodpovědnost za učení, směr a produktivitu. Učitel je ten, kdo kultivuje schopnost učit se u žáků.

Při výuce je nutné klást důraz na to, abyste žáky zařadili (jejich schopnosti) do správné kategorie a podle toho jim pomáhali a směrovali je. Pokud by to tak nebylo, došlo by u žáků k frustraci anebo znudění a nebyli by schopni dále pokračovat.

Tudíž je vhodné se tomu přizpůsobit. Též je dobré brát v potaz, že ne všichni jsou schopni se dostat na takovou kognitivní úroveň.

Dělník vs odborný specialista

Potřeba individuálních schopností a umět se něco sám naučit se více projevuje u odborných specialistů z kanceláře. Naproti tomu dělníci takovou potřebu nemají, neboť se spíše řídí tím, jak to dělají ostatní a tomu se přizpůsobí.

V tomto ohledu je potřeba rozlišovat to, pro koho je dobré se vlastně naučit sebeřízené a sebeurčené vzdělávání a netlačit tam ty, u kterých to není potřeba z pohledu statusu, budoucí kariéry (dělník vs odborný specialista z kanceláře) a kognitivních schopností.

Umím toho hodně, ale nemám titul

Další změna, která by mohla být zajímavá je, kdyby odborníci z praxe mohli získat formální titul, když prokážou své znalosti. Bill Gates ani Steve Jobs žádné tituly neměli a univerzity nedostudovali. Přesto změnili svět více než zástupy vysokoškoláků. Bylo by tedy dobré vybudovat nový rámec na takovouto formu získání titulu (formální kvalifikace).

Paradox volby

Když mají žáci hodně možností, je to osvobozující. Zároveň to vede k paradoxu volby, která je omezující a oslabující. Je to poté tyranie volby. Je potřeba tedy stanovit nějaké parametry výběru (co se učit), jinak se z toho žáci zblázní a ochromí je to.

Tudíž v tomto ohledu by bylo dobré navrhnout určitý parametrický rámec, jak se v tom Netflixu voleb vyznat.

Proč je nutná změna od současného školství

Současný výstup vzdělávání má pozvolna snižující využitelnost na trhu práce, v podnikání a v reálném životě. Zároveň mnohokrát nereflektuje skutečnou touhu po poznání žáků. Svět se poměrně rychle mění. Jak hodnotami, tak technologiemi. Co se dnes ve škole žáci naučí, jim zítra může být k ničemu.

Když budou školní výstupní znalosti a dovednosti žáků zítra nepoužitelné a nebudou vědět, jak sami sebe učit a jak si určit co se učit, může se jim stát, že v budoucnosti neobstojí.

Tomu právě může pomoci, kdyby žákům byly vštěpovány principy sebeřízeného a sebeurčeného vzdělávání. Byli by si schopni dostudovat vše vlastním řízením. Místo tvrdých faktů, standardních procesů a postupů by jim byl předán model, jak se učit, který je aplikovatelný na učení se čehokoliv.

To dává smysl vzhledem k zastarávání faktů, standardů a procesů, které zítra mohou být k ničemu.

Z toho důvodu by se měla forma školství více přesunout k tomuto modelu a neprodukovat pouze sériové traverzy (produkty vzdělávání jako za průmyslové revoluce).

Závěr

Máme zde dva extrémy. Sebeurčené vzdělávání, kde si člověk sám zvolí, co se bude učit, jak se bude učit a hodnotit sám vlastní výstup.

Druhým extrémem je, kdy celý proces vzdělávání má pod kontrolou učitel. Ten určuje, co se bude učit, jak se bude učit, kdy se bude učit a jaké postupy, procesy a standardy použít.

Co to spojit dohromady a do současného školství zahrnout prvky sebeurčeného a sebeřízeného vzdělávání, aby se školský systém postupně modernizoval a byl aktuální ku dnešní společnosti a technologiím? V rámci toho je nutné brát ohled na kognitivní schopnosti žáků, okolnosti, ve kterých se nacházejí, a to, zdali pro svou budoucnost budou sebeřízené a sebeurčené vzdělávání potřebovat.

Přece jenom od 1. průmyslové revoluce již uběhlo více než 200 let a od 2. průmyslové revoluce více než 100 let, a tudíž je čas na změnu i ve školství.