Tento článek popisuje 3denní plavu na trajektu Greifswald lodní společnosti Ukrferry z Batumi v Gruzii do ukrajinského Čornomorsku, který je vedle Oděsy. Text vypráví o absurditách, na které je možné narazit ve východních zemí, které bývaly součástí Sovětského svazu. V textu jsou popsány nečekaná setkání s lidmi, kteří se nebáli mi sdělit své životní příhody a které jsou jako vystřižené z filmů Indiana Jonese a stojí za to si je přečíst.
Přípravy před plavbou a zpoždění
Původní čas odjezdu trajektu Greifswald byl podle lístku zakoupeného online 21. 8. ve středu ve čtyři odpoledne. Na můj e-mail později dorazila zpráva o zpoždění. Odjezd byl posunut na 22. 8. ve čtvrtek ve tři hodiny.
Greifswald byl vyroben v roce 1988. Tuto linku, mezi Batumi v Gruzii a Oděsou na Ukrajině, brázdí 3 trajekty a tento je podle názorů pravidelných pasažérů ten nejkvalitnější. Na trajektu si bylo možno vybrat ze dvou, tří či vícelůžkových pokojů.
Abych mohl nastoupit na trajekt, bylo třeba zajít do kanceláře lodní společnosti, Ukrferry. Za vytisknutý online dokument o koupi lístku jsem obratem dostal palubní lístek. Těsně po obědě dorazila sms, že odjezd se opět posunul podruhé a to na 23. 8. na 22:00. Na tento čas jsem se vydal se sbalenými věcmi z Hostelu 47.
Překladiště zbraní a ne přístav
Do přístavu jsem dorazil hodinu před vyplutím. Přístavní část byla přeplněna lidmi s baťohy a pod mostní konstrukcí stálo pár motorkářů. Většina z nich vypadala znuděně až znechuceně. Přisedl jsem si ke skupince lidí, která seděla na pomezí otevřeného prostoru a plechové stříšky chránící před deštěm. Sdělili mi, že trajekt má znovu zpoždění a že v 10 nebude vyjíždět.
Trajekt Greifwald ve tmě. 
Batumi Ferry Station – přístav.
Přístaviště se podobalo překladišti zbraní tak příznačné pro americké filmy o ruských nepřátelích. Ve skupince lidí seděl muž. Byl evidentně již značně opilý a oblečen v kostičkových šortkách. Při konverzaci se mnou se pohupoval jako bójka na zvlněném moři. Štěstí bylo, že jsem nekouřil cigaretu, neboť jeho výdech by mohl způsobit explozi z alkoholových výparů při setkání s žhnoucí cigaretou. Jednou za pár minut mi, po loku alkoholu, poplácal po zádech se slovy: „Až budeš starší, také se to naučíš.“
Když jsem se ho zeptal na jeho původ, odpověděl mi, že je napůl Němec a napůl Rus. V tomhle případě by genetikové žasli nad tím, jakým způsobem se v něm smíchala láska k alkoholickým nápojům.
Druhý člověk, který seděl vedle mě, se jmenoval Fabián – Švýcar. Klidně a rozvážně hovořící muž.
Pracovní efektivita železniční dopravy
Čas plynul a brána, skrze kterou bychom mohli nastoupit na trajekt byla pořád uzavřená. Po hodině přijela po kolejišti lokomotiva. Začala tahat jeden vagón za druhým z trajektu, ovšem s čtvrthodinovými pauzami. Po nekonečně dlouhé době se brána pro pasažéry konečně otevřela. Bylo okolo čtvrté ráno a my jsme nastoupili.
Blesk z čistého nebe
Domluvil jsem se s Fabianem, že budeme spolu v pokoji.
Kajuta byla dostatečně prostorná, vybavená sprchou a záchodem, dvěma patrovými postelemi a malým stolem na psaní. Odložili jsme si věci na zem a v mžiku zamhouřili oči.
Jako blesk z čistého nebe se okamžitě ozval lodní interkom, který nás v šoku probudil. Ohlásil, že jsme měli dojít do jídelny na nižší palubu trajektu přesně v 7 hodin. Interkom se poté na chvíli odmlčel. Za zlomek sekundy se se svým charakteristickým chrastěním znovu zapnul a tajemný hlas z interkomu dodal: „A nemějte zpoždění!“ (“And don’t be late.“, originál, pozn. red.) s ruskojazyčným přízvukem.
Z nepříjemného probuzení se stala chvíle smíchu, že nemáme přijít pozdě. Přišlo nám to tak absurdní, stejně jako videozáběry expertů z východu, co si dělají skluzavku ze střechy paneláku. Nicméně i ten, kdo to říkal, chvíli váhal a poté interkom znovu spustil. I on přemýšlel o drzosti svého komentáře.
Usadili jsme se v jídelně, kde měl každý pasažér určené místo. Ve stejném zasedacím pořádku jsme seděli po celou dobu plavby, která trvala 3 dny. U stolu se mnou seděl Fabián, rodina s dětmi a žena, Ukrajinka, která velice zaníceně vykládala o nezávislosti Ukrajiny a zlém Rusku.
Jeden americký dolar
Po snídani jsem se šel zeptat, zdali je káva v ceně. „Není,“ odpověděl mi barman, který se po celou dobu plavby ani jednou neusmál. Měl neustále nasazený přísný výraz.
Neměl jsem ani jednu hřivnu. Po navštívení více jak 10 směnáren v Batumi jsem to vzdal. Vrátil jsem se ke stolu a Fabiána jsem se zeptal, zdali by mi půjčil 1 dolar na kávu. Další den se to o opakuje a třetí ráno jsem se raději neptal.
Pravá čínská masáž
Fabian byl na cestě 17 měsíců. Navštívil nejmenované čínské město. Tam stál pouze jeden hostel, kde se mohl ubytovat. Když do něj dorazil, byl natolik odpudivý, že se rozhodl pro poslední možnost, a to přespání u domorodce skrze webovou službu couchsurfing (V roce 2021 je tato služba v úpadku., pozn. red.) Dle Fabiána je couchsurfing v Číně plný homosexuálů. Takovou má aspoň on zkušenost. Když k ubytovateli dorazil, každou noc k němu přišel do pokoje, položil své ruce na jeho ramena a začal je mnout. Poté se ho zeptal: „Do you wanna a massage?“. Fabian odpověděl: „Maybe tomorrow“. Tak to pokračovalo po tři noci, než se vydal do další destinace.
Staré dobré časy bez internetu
Na trajektu nebyl internet. Po dlouhé době jsem viděl, co lidé dělají, když je nedostupný. Hráli deskové hry, karetní hru Durak (dudák v češtině, pozn. red.) a vykládali si. Jedna taková žena si také vykládala se mnou. Ukazovala mi fotografie své dcery a přitom dodala, že již není mezi námi. Nedala najevo žádné emoce. Když jsem kolem ní prošel po nějaké době, všiml jsem si, že brečela a muž, který seděl vedle ní, ji utěšoval.
Žena, které zemřela dcera.
Kromě patra, kde byla kuchyň a pokoje, byla nad tímto patrem další paluba s dalšími pokoji a nad ní úplně vrchní paluba, ze které se bylo možné rozhlédnout po širém Černém moři bez vln. Celá vrchní paluba byla obehnána zábradlím. Na jedné straně šlo, při naklonění přes zábradlí, vidět dva námořníky při práci. Při otočení tak, že kapitánská kabina byla za zády, bylo možno vidět záď lodi, která byla naložena auty, náklaďáky a železničními vagóny.
Dva skuteční námořníci provádějící udržbu trajektu. 
Fabian relaxuje výhledem na širé moře. 
Muž zanícené Ukrajinky od jídelního stolu. 
Dvě Moldavanky, vracející se z dovolené.
Divoký Kavkaz
Počasí bylo vynikající, plně prolité sluncem a život se přes den odehrával na vrchní palubě. Pasažéři se na ní procházeli. Tři mohutní chlapi se přitahovali k tyči a o zábradlí se opíral pár z Rakouska. Silný vítr jim zvedal vlasy. Rakouský pár byl na pěší túře ve Velkém Kavkazu. Jednu noc začalo velmi silně pršet, jejich stan se uvolnil a začal i s nimi klouzat a sunout se po svahu dolů. Po nějaké době slyší vytí a s hrůzou se děsí: „To snad není možné! Taková smůla, teď nás roztrhají vlci.“ Naštěstí je oslnilo světlo automobilu policie, kterou si zavolali na pomoc a nebezpečí bylo zažehnáno. Vytí, které se ozývalo byl zvuk policejní houkačky.
Zanícená Ukrajinka od jídelního stolu. 
Nabažení
Prvotní nadšení z plavby, jako když Kolumbus objevoval Ameriku, s postupujícím časem opadávalo, jak docházely aktivity, které by se na lodi daly dělat. Po 3 dnech se můj sen o takové kolosální plavbě zcela naplnil po zbytek mého života.
Poznámka: Cesta proběhla v září 2019.
